První nepokoje mezí Armény a Ázerbájdžánci
Po ovládnutí Kavkazu si snažila ruská vláda zajistit dominantní postavení, a to především zvyšováním počtu Arménů na území historicky obývaném ázerbájdžánským obyvatelstvem – včetně Baku, Iravanu (nyní hlavní město Arménie Yerevan), Zangezuru a Karabachu. Tato politika byla zaměřena na prevenci jakéhokoli možného úsilí o nezávislost ze strany Ázerbájdžánců, kteří od roku 1804 žili pod koloniálním útlakem a byli vyháněni ze svých osad, kam bylo následně stěhováno arménské obyvatelstvo.
Na počátku 20. století se Arméni poprvé sami pokusili o násilné vyhnání místního obyvatelstva. V roce 1905 tak došlo k masakrům v Baku, Iravanu, Zangezuru a Karabachu. Toto krveprolití, které začalo v únoru roku 1905 v Baku, pokračovalo až do roku 1906. V důsledku těchto krvavých střetů bylo zabito kolem 50 tisíc Ázerbájdžánců. Jen v Karabachu a Zangezuru bylo vypáleno více než 200 vesnic. Pouze polovina z nich byla obnovena.
V srpnu roku 1905 napadli ozbrojení arménští radikálové ve městě Šuša čtvrti obývané Ázerbájdžánci. Během těchto útoků bylo zabito 100 Ázerbájdžánců a spáleno 20 domů. Druhý útok Arménů v Šuše se uskutečnil v létě roku 1906. Během pětidenních bojů Arméni sice nebyli schopni ovládnout město, ale Šuša utrpěla rozsáhlé škody. Během krvavých událostí let 1905 – 1906 převzali Arméni pod svou kontrolu 100 osad a snížili počet ázerského obyvatelstva v některých lokalitách, včetně Iravanu a Baku.
S nárůstem Balkánské krize ve světě a následným vypuknutím první světové války obrátilo arménské nacionalistické hnutí svoji pozornost na turecké území, což znamenalo relativní snížení napětí na Jižním Kavkazu.
S koncem války role nacionalistických arménských teroristických organizací na Jižním Kavkazu, zejména v Ázerbájdžánu, opět vzrostla. Těžce ozbrojené arménské nacionalistické organizace se zkušenostmi z turecko-ruského bojiště se snažily dokončit vyhnání turkicko-muslimské populace Iravanu, Zangezuru, Karabachu a Nachičevanu. Cílem bylo ukázat světu, že je toto území osídlené Armény. Ruští bolševici v Baku spoléhali především na arménské nacionalisty – Dašnaky (členy nacionalistického hnutí Dašnakcutjun). V listopadu – prosinci 1917 tam byla vytvořena bolševicko-dašnakská unie. Této alianci předsedal S.Šaumian, který byl poslán na Kavkaz jako zvláštní komisař osobně Leninem. Počátkem roku 1917 začali Dašnakové masakrovat turkicko-muslimské populace Baku. Civilní obyvatelstvo, které nemělo žádné těžké zbraně, se jim nemohlo nijak bránit. Velitel amerického kontingentu v Turecku, admirál Mark Bristol, později napsal: „Na základě informací, jež mi sdělil můj důstojník, který sloužil spolu s generálem Dro (přezdívka arménského velitele e), vím, že bombardují nechráněné vesnice, obsazují je, brutálně vraždí obyvatele, kterým se nepodařilo uprchnout, okrádají vesnice, odvádějí stáda a poté vesnice zapalují. To vše systematicky provádějí proto, aby se zbavili muslimů.“
Po bolševické revoluci a abdikaci cara v prosinci roku 1917 byla ruská armáda, která bojovala na Kavkaze proti Turecku, rozpuštěna. Tuto situaci okamžitě využili Arméni a ze svých krajanů, kteří sloužili v ruské armádě, zformovali 3 pěší divize, jednu jezdeckou gardu a několik pluků. Ázerbájdžánci, kteří nebyli odváděni do ruské armády a neměli zkušenost s profesionálním vedením války, byli náhle vystaveni tváří v tvář nejen arménským nacionalistickým teroristickým organizacím, ale také organizované armádě.
Zánik Carského Ruska, nacionalistická Dašnakcucun a její vyhlazovací válka na Kavkazu, příchod bolševiků na Kavkaz
Pohlednice vydaná v Íránu, perský konzul v Baku M.S. Vezare-Maragai a tajemník velvyslanectví v nějakem z bakuských dvorků po skončení březnových nepokojů roku 1918. Nápis na pohlednici v perštině a francouzštině: „Vyhlazení muslimů ve městě Baku a íránský konzul, stojící nad jejich těly
- března 1918 napadly arménské ozbrojené oddíly bolševiků čítající 20 tisíc lidí město Šamacha a začali ho pustošit. V důsledku pogromů, které pokračovaly až do konce tohoto měsíce, byl zabito 12 tisíc Ázerbájdžánců.
Téhož měsíce zahájila desetitisícová arménská armáda útok na Djušun, Vanand, Hanaga, Agry a další vesnice v Nachičevanu. Město Ordubad podlehlo arménským útokům o něco později.
Totéž pokračovalo v Baku, kde bylo v důsledku masových vražd, které se odehrály mezi 30. březnem a 2. dubnem, zabito 18 tisíc obyvatel. V okrese Guba obývaném Ázerbájdžánci a Židy bylo zabito až 3 tisíce obyvatel. Během několika dnů zabily arménské bolševické teroristické organizace v Baku, Šamahě, Gubě, Iravanu, Zangezuru, Nachičevanu, Karabachu a dalších oblastech více než 50 tisíc civilistů.
Na základě těchto událostí se ázerbájdžánská vláda rozhodla vytvořit samostatnou územně-správní jednotku – Karabašské generál guvernérství. Podle vyhlášky přijaté dne 29. ledna 1919 bylo centrem jednotky určeno město Šuša a pod správu generálního guvernérství byly přidány újezdy Šuša, Džavanšir, Džebrail a Zangezur. Generál-guvernérem se stal Chosrov bek Sultanov, který musel zajistit obranu proti arménským útokům. Tento úkol Chosrov bek Sultanov splnil a porazil Armény v několika směrech. Ve výsledku tak nepřítel ustoupil.
V květnu 1918 vyhlásili Ázerbájdžánci, Gruzínci a Arméni svoji nezávislost. Ázerbájdžán byl prvním nezávislým demokratickým státem, ve kterém většina obyvatel vyznávala islám, na světě. Spolu s objevením své nezávislosti byl však tento stát nucen odrážet nekonečné územní nároky Arménů. Arméni vyhlásili svoji samostatnost v Tbilisi (Gruzie), pro vytvoření nezávislého státu ale neměli žádné území nebo politický střed. Pod tlakem stran Trojdohody – Británie, USA a Francie – které tlačily na umístění arménského státu na Jižním Kavkaze, byla Ázerbájdžánská demokratická republika donucena k ústupkům. Podle rozhodnutí ázerbájdžánské národní rady (parlamentu) ze dne 29. května 1918 bylo město Iravan s okolními oblastmi postoupeno pro vznik arménského státu. Turecko dalo svůj souhlas k vytvoření arménského státu na tomto území, které bylo tvořeno 9 000 km2 a populací 324 tisíc osob.
V srpnu roku 1919 byla vláda Arménie pod tlakem západních států nucena uznat spáchání vražd. Oficiálním prohlášením arménská vláda potvrdila, že v průběhu roku 1918 bylo v důsledku trestné činnosti gangů pod vedením velitelů Andronika, Manoukiana, Sahakiana a Kačaznuni zabito na území Kavkazu 400 tisíc Ázerbájdžánců, 120 tisíc Gruzínců, 15 tisíc Kurdů a 22 tisíc Lezginů. Tímto prohlášením na sebe Arménie vzala také povinnost potrestat pachatele těchto trestných činů.
Když na pařížské mírové konferenci ve Versailles 11.1.1920 byly definovány nové mapy světa a byla přiznána nezávislost Ázerbájdžánské demokratické republiky, její teritorium zahrnovalo – Karabach, Nachičevan a Zangezur. Západní hranice Ázerbájdžánu procházela přes jezero Geycha (nyní jezero Sevan v Arménii).
Avšak již za několik let rozšířili Arméni svoje území na úkor Ázerbájdžánu až o 30 000 km2. V letech 1918-1920 bylo z území dnešní Arménie násilně deportováno 565 tisíc Ázerbájdžánců. Podle údajů z roku 1922 zůstalo na tomto území pouze 10 tisíc Ázerbájdžánců. Proces, který začal v roce 1828, skončil až v roce 1920, a to vyhoštěním místního obyvatelstva – 738 turkicko-muslimských obcí na území dnešní Arménie.
Drastamat Kanayan „Generál Dro“ – arménský terorista a vojenský zločinec. V roce 1905, provedl pumový atentat a zabil guvernéra Baku – gruzina Nakašidze. Po tom, utekl z Kavkazu do Íránu a nasledně do Turecka kde se zapojil do pašování zbraní pro nelegalní arménské oddíly. Koncem první svetové války se vratil na Kavkaz a pokračoval, jíž jako velitel v etnických čistkach ázerbájdžánců.