Na paměť Čingize Kádžara

od Karabach.cz

Moje překvapivé seznámení s Čingizem Kádžarem se stalo jednoho jarního dne roku 2006. Když jsem se tehdy procházela starobylými uličkami Ičeri Šeher (Starého města) s kolegou, novinářem Bachmanem, který tehdy pracoval pro Agence France-Presse, bavili jsme se o historii a velkých osobnostech.

Když jsem se dozvěděla, že Bachman zná autora knihy Velcí synové starověkého a středověkého Ázerbájdžánu, požádala jsem ho, aby mě s autorem této unikátní knihy někdy seznámil. Bachman mi na to jen řekl: „Za chvíli“ a někomu zatelefonoval. Nakonec jsme se za půl hodiny ocitli v domě Čingize Kádžara, který nás velmi srdečně uvítal.

Tenkrát mě zaujal jeho neobyčejně vyrovnaný, zvláštní smysl pro humor, zkoumavý intelekt a něco, díky čemuž si uvědomíte, že je to člověk, který do svého neuvěřitelně širokého životního prostoru okamžitě zapojí celý svět a donutí vás přemýšlet, žít a vidět život úplně jinak než doposud.

Čingiz Kádžar se narodil 6. června 1929 v Baku, jeho otec byl rozhlasový inženýr  Sultan Oveis Kádžar. Pocházel ze starobylé královské rodiny ázerbájdžánské dynastie Kádžarů a jeho dědečkem byl korunní princ Ali Guli Mirza Kádžar, syn Bahmana Mirzy Kádžara, který žil v Šuše a zemřel tam 11. února 1884.

Bahman Mirza

Foto Ali Guli Mirza

Jeho hrob se nachází na hřbitově kultovního komplexu Imam-zadeh v Bardě, poblíž Ibrahimovy mešity. Vedle něj byl později pohřben jeho syn Ali Kuli Mirza Kádžar.

Ali Kuli Mirza Kádžář

Otec Čingiza, Oveis Kádžar, zemřel brzy, v roce 1931, a zanechal po sobě dvě malé děti, Čingize a  jeho sestru Liju. Děti, spolu s babičkou Sitarou a matkou Tamarou, prošly všemi neobyčejně těžkými peripetiemi života té doby.

Moje rodiče: Tamara a Sultan Oveis Mirza Kádžar

Byla to hladová, strašná léta, na která Čingiz vzpomínal s hrůzou: nebezpečí rudého teroru, válka… A když si připomeneme, že v proletářské době příslušnost ke šlechtě představovala smrtelné nebezpečí, rodinné jméno Kadžar nebylo zrovna výhodou. Osud však předurčuje mnohé, ne-li vše…

Po absolvování Leningradského polytechnického institutu pracoval Čingiz ve Fyzikálně-matematickém ústavu Ázerbájdžánské akademie věd, kde se vypracoval z vedoucího laboranta na vedoucího vědeckého pracovníka. Poté vedl laboratoř mikrovlnné spektroskopie a vyučoval na Fyzikální fakultě Ázerbájdžánské státní univerzity (Baku State University).

V roce 1982 mu byla udělena Státní cena Ázerbájdžánu za soubor prací o vytvoření vědeckých základů pro vývoj konstrukcí a technologie výroby elektronických zařízení s širokým využitím. V roce 2014 mu byla udělena cena Nasreddina Tusiho. Kromě toho Čingiz Kádžar obdržel také Vavilovovu cenu za vědecké přístroje.

Poté, co zasvětil svůj život fyzice a dosáhl zde velmi významných úspěchů, se stal doktorem fyzikálních a matematických věd, profesorem, akademikem a řádným členem Národní akademie věd Ázerbájdžánu, laureátem státní ceny a čestným vědcem a rytířem řádu Šochrat. Navzdory úspěšné vědecké kariéře však Čingiz neusnul na vavřínech a neúnavně, každý další den se pečlivě posouval kupředu a zdolával nové cíle.

Kromě fyziky začal psát knihy s historickou tematikou, vydával je a osobně se zabýval jejich designem, layoutem, a také dokonale zvládl práci se složitými, nejpokročilejšími počítačovými programy. Stačí vyjmenovat knihy, které napsal, abychom pochopili rozsah jeho zájmů: „Významní synové starověkého a středověkého Ázerbájdžánu“, „Starověká Šuša“, „Staré Baku“, „Gandža – pokladnice tajemství“, „Nachčivan. Život po potopě světa začal v Nachčivanu“, „Tbilisi“, „Kádžarové“, „Mizandarlig“, „Umění Ázerbájdžánu. Středověk“, „Evropa-Baku. Historický náčrt“, „Pohled z ptačí perspektivy“ a další. Kádžar je autorem přibližně 200 vědeckých prací, z toho 30 prací vyšlo v zahraničí.

Zároveň se jako pravý vlastenec své země neúnavně věnoval kromě vědy i vzdělávání. Dlouhou dobu byl redaktorem časopisu „Ázerbájdžán-IRS“ (Dědictví), kde byly publikovány velmi cenné články o kultuře. I dnes má mnoho Ázerbájdžánců jeho barevné časopisy doma na svých poličkách.

Čingiz Kádžar dělal vše s čistým svědomím, na věky věků. Zvláště drahá mu však byla kniha Nachčivan, kterou psal deset let. Kniha obsahuje unikátní fakta o městě Gilan, které má pětitisíciletou historii a nachází se nad horou Alindža.

Kniha obsahuje jedinečné fotografie středověké městské architektury, archivní fakta, staré fotografie Noemovy krypty, do které se před více než 150 lety sjížděli křesťanští poutníci z celého světa. Kniha Nachčivan je napsána přístupným, srozumitelným jazykem, s akademickou argumentací západoevropských i ruských vědců.

Po přečtení knihy člověk okamžitě pochopí, proč v naší zemi panuje multikulturalismus, vždyť jen v dějinách Nachčivanu se pro každého člověka na světě najde něco obzvlášť dojemného….

Překvapivě dlouho trvalo, než se pro knihu našel vydavatel, kvůli velkým nákladům, ale nakonec ji vydala Nachčivanská akademie věd, a to v poměrně skromném nákladu. Dnes se jedná o raritu – knihu nenajdete v žádném knihkupectví ani v žádné knihovně!

Čingiz Kádžar byl člověk, který bezmezně miloval svou vlast. Během rozhovoru se jednou zmínil o původu rodu Kádžarů a řekl, že podle legendy turkický rod Kádžarů pochází z Mongolska a první Kádžarové přišli do Ázerbájdžánu s vojsky Čingischánova vnuka – chána Hulaga.

Poté, co se v regionu prosadili, stali se z nich beglarbejové (vládce) Karabachu a Gandže. Posledním vládcem chanátu Gandža byl chán Džavád, který hrdinně zahynul v roce 1804 při obraně Gandže před ruskými vojsky vedenými generalem Cicianovem. Po dobytí Gandže se v Rusku vydávaly medaile za zásluhy a pamětní medaile věnované této události a opakovanému dobytí Gandže v roce 1827. Stříbrná náprsní medaile: „Za dobytí Gandže 3. ledna 1804“, „Za statečnou píli při dobytí Gandže“, „Bitva u Jelizavetpolu 1826“.

Je třeba také připomenout, že díky rodu Kádžárů, konkrétně Aghovi Mohammadovi Chánovi Kadžárovi, byl Írán v 18. století sjednocen.  Historie nám o tom říká následující: Otec Agha Mohammada byl po nějakou dobu rukojmím u Nádír Šáha. Poté, co upadl v nemilost, byl však nucen uprchnout a jeho šestiletý syn Aga Mohammed byl na příkaz šáha kastrován. Tělesné zmrzačení, které bylo také předmětem posměchu ostatních (byl znám jako „achtakhan“, tj. Chán Eunuch), způsobilo Agovi Mohamedovi těžké psychické trauma, které pravděpodobně vysvětluje mnohé jeho kruté a bezohledné povahové rysy.

Agha Muhhamad Chán Kádžar

Zavraždění Nádir Šáha v roce 1747 způsobilo ve státě nebývalý chaos. Afghánci vyhlásili nezávislost v Kandaháru, v samotné Persii se narušila kontinuita a země se ocitla na pokraji rozpadu. Nádírovi potomci drželi Chorásán. Nepokoje ukončil až nástup Karima Chána, představitele íránského kočovného kmene Zendi, na trůn.

Po vykleštění žil Aga Muhammad v turkmenské stepi se svým otcem, který se stal vládcem Mazenderánu a Gilánu, a účastnil se jeho tažení proti Zendům. Chán Mohammed Hasan byl však v roce 1760 poražen a sťat zendským chánem Karimem a v roce 1762 byli mladý Aga Mohammed a jeho bratři posláni k chánu Karimovi do Šírázu jako rukojmí.

Chán Karim se k němu choval dobře a dokonce ho oženil s jednou z jeho příbuzných. Po Karimově smrti v roce 1779 uprchl Agha Mohammad ze Šírázu a postavil se do čela Kádžárů, kteří si podrobili Mazendár a Gilán a povstali proti Zendům.

V roce 1785 obsadili Isfahán, hlavní město Zendů, a podle současníka ho podrobili takovému zpustošení, že „nikdy předtím, dokonce ani během vpádu Afghánců, město nezažilo takové hrůzy. Vojáci byli dohnáni k extrémní barbarskosti a krutosti.“ V témže roce Agha Mohammad obsazuje Kom a Teherán  který se stává jeho hlavním městem.

Na jaře 1791 zničil další hlavní město Zendů, Šíráz. Kerimovi pozůstatky byl vykopány z hrobu a umístěny pod práh teheránského paláce, aby si panovník, který na toto místo vstoupí, připomněl poraženého nepřítele. V roce 1794, po pětiměsíčním obléhání, dobyl Agha Mohammed poslední zendskou pevnost – Kermán.

Po tři měsíce bylo město vydáno bojovníkům, většina obyvatel byla povražděna, 20 tisíc mužů bylo oslepeno, 8 tisíc žen bylo přenecháno bojovníkům a zbytek byl zotročen. Z 600 useknutých hlav byla postavena pyramida. Poslední zendijský vládce chán Lutf-Ali byl oslepen a poté rozčtvrcen.       

V roce 1795 Agha Mohammad táhne na Chorásán, kde vládne slepý a starý syn Nádira Šáha, Šahruch. Šahruch se vzdal bez boje, ale to ho nezachránilo. Aby zjistil, kam ukryl poklad svého otce, nařídil ho Agha Muhammad mučit roztaveným olovem.

Šahruch zemřel na následky mučení. V témže roce se Aga Mohammad vydal do Gruzie, pod záminkou spojenectví s Ruskem porazil v bitvě u Krtsanisu armádu cara Heraklia II., poté bez boje vstoupil do gruzínského hlavního města a podrobil ho úplné zkáze: většina obyvatel byla zabita, asi 22 tisíc lidí, převážně žen a dětí, bylo odvlečeno do otroctví, nejlepší budovy města byly zničeny.

Na jaře 1796 byl Agha Mohammad při slavnostním ceremoniálu v Muganské stepi prohlášen íránským šáhem a hlavním městem Íránu se stal Teherán. Následujícího roku zasahuje proti Rusům a poráží oddíl Valeriána Zubova.

Poté se chystá znovu zaútočit na Gruzii, ale poblíž Šuši je zabit vlastními služebníky ve stanu.

Tento exkurz do historie jsme udělali záměrně, abychom vás seznámili s významem jména Kádžar, které nesl Čingiz, pro historii Ázerbájdžánu. Celý život pečlivě shromažďoval historické dokumenty, rukopisy, obrazy, díla výtvarného a užitého umění vztahující se ke Kádžarům.

Ve svém domě, v nejvyšším patře, vytvořil Muzeum Kádžárů, kde shromáždil unikátní koberce z kádžárského paláce, zbraně, reliéfní nádobí, originály kádžárských obrazů, fotografie, dokumenty, archivy. Čingiz si přál, aby se toto muzeum stalo veřejným, aby se o dědictví jeho rodu mohlo dozvědět více lidí, aby se naši potomci mohli nejen dozvědět, ale také přesvědčit o existenci turecké dynastie Kadžárů, kterou evropští orientalisté z nějakého důvodu stále považují za perskou dynastii.

Čingiz Kádžar opustil náš svět 12. června 2021. Jeho vědecké práce, neocenitelné knihy, četní přátelé, kolegové a příbuzní na něj budou vzpomínat.

Pohřeb Čingize Kádžara

Když takoví lidé – velikáni, jedni z posledních představitelů epochy, tak bohaté na události, která se již stala historií, jejíž živou podstatu sotva pochopíme – odejdou, pochopíme, že právě lidé jako Čingiz Kádžar s těmito epochami spojovali naši současnost.

Melek Valizade

You may also like

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Kliknutím na „Rozumím“ vyjadřujete souhlas. Rozumím