Jsem vděčná Bohu, že jeho vůli, jsem se ocitla v Ázerbájdžánu. Bylo to těžké období, kdy ten stát byl v počátcích budování své nezávislosti, kdy tam vládla politická nestabilita ve společnosti, a nejhorší na tom bylo zrada arménskýmy sousedy. Vždyť v Ázerbájdžánu, soused, je více než příbuzní … Tehdy, s doslova žádnou regulérní armádou, a absenci aktivních důstojníků, zbrani a munice Ázerbájdžánci bránili svou zemi. Moje první cesta do předních linii vyvolala ve mně prudké emoce. Tam, na přední linii, kdy jsem zažila bombardování, ostřelování dělostřelectvím, kdy jsem postupovala a ustupovala spolu s vojáky, táhla přes hory a klíčové výšky, dělila s nimi poslední kousek chleba, uvědomila jsem si, pravdu – oni bojovali za jejich vlast.
Právě ve své země, bohaté zavlažované jejich krví, bojují a umírají ázerbájdžánské vojáci, většina z nich jsou ještě kluci, s tenkou šíji a s žádnou zkušenosti které se učí bojovat přímo během boje … Jak mohla jsem jim pomoci? Jen jsem se snažila být u toho … Všude kde bych se neobjevila na přední linii, ty vojáci mě obstupovali a prosili, abych jsem je vyfotila. Musím říct, že před tím jsem téměř nikdy nefotografovala, a ze začátku tyto žádostí mě rozčilovaly, pořizovala jsem je s neochotou. Ale často se stávalo že když jsem se vrátila abych předala fotografie- mnohé z nich již zemřelo. Jen jejich oči, jejich naděje, jejich tváře a úsměv zůstaly v mém fotoaparátu. A já jsem přestala být nezávislým novinářem. Můj život, moje práce, můj stav mysli, se stal závislý na teto válce. Cizí válka se stala mou válkou, a jako každý voják v zakopu, jsem toužila o jejím konci. Tady, jsou především tváře lidí ve válce. Podívejte se pozorně, mnoho z nich již nežije, jména ostatních jsou neznámé, a může tak být, že tyto obrazy zůstanou drahocennou vzpomínkou pro jejích rodiny, stejně jako pro ty, co zůstali zraněný a zmrzačený, protože zde jsou naživu, mladé a zdravé. Navzdory smrti.
