Povídka z připravované v ČR k publikaci antologie ázerbájdžánské literatury.
Elčin
… Spustil se silný déšť, mohutný liják smyl prach a písek z útesů, spláchl zářivě zelené louky a vrcholky stromů rozesetých po stráních, omyl listy divokých keřů, rokle se strmými svahy, jimiž se hnala zpěněná říčka, smyl všechno, všechno jiskřilo, dýchalo svěžestí… Světelný opar, hory, zeleň, strmé skály podél rokle – to vše svědčilo o nekonečnosti světa, věčného světa bez začátku, bez konce…
… A tato nekonečnost se poznenáhlu naplňovala zvuky… Zdálo se, že hlučná říčka, hory i stráně začaly na melodii těch zvuků skládat píseň:
Konečky vlasů se nesplétají…
Neprovdají tě za mne…
Kéž bych se dočkal dne,
Kdy spatřím tvář své milované…
Co dělat, běda mi, ach běda.
Co dělat, ach hory!
Nevěsto má zlatovlasá…
Sari gelin…
… Průtrž ustala, nadešel večer, krajinu pohltila tma, ale ty zvuky, ta píseň dál zněla krajinou:
Rokle je hluboká…
Přiveď, bačo, jehně…
Kéž bych se dočkal dne,
Kdy spatřím tvář své milované…
Co dělat, běda mi, ach běda.
Co dělat, ach hory!
Nevěsto má zlatovlasá…
Sari gelin…
Zevnějšek kebabchany . Podzimní déšť nebyl kromě názvu ničím nápadný. Ve dvoře osmipatrové budovy na třetím sídlišti Baku stávala dřív malá autodílna, tu však po rozpadu Sovětského svazu nejdřív zprivatizovali, pak zrušili a upravili na kebabchanu.
Pravda, říkalo se, že tu dělají výborný šašlik, obyvatelé osmipatrové budovy si ale stěžovali na dotěrný dým, všudypřítomný zápach grilovaného masa a hlučné štamgasty. Světlé okamžiky nastávaly jedině ve chvílích, kdy se z Podzimního deště začala linout něžná hra na klarinet.
Vše kolem se uklidňovalo, zvuky klarinetu vyvolávaly v lidech pocity, které dávaly zapomenout na všechny nepříjemnosti – na stálou vůni šašliku, dým i obhroublé návštěvníky…
Jednoho hezkého jarního dne se klarinetista Fetulla probudil jako vždy časně ráno a šel si opláchnout obličej, když jeho manželka Firúze vykoukla z kuchyňky, jako by na ten okamžik čekala:
„Fetullo, už jsi vzhůru?“ zeptala se. „Musím ti něco říct… Běž se umýt, pak ti to povím…“ Řekla ta slova tak, že Fetullovým srdcem projela ostrá bolest, jako by ho někdo propíchl tenkou strunou taru .
V jejím hlase zaznívalo zoufalství a beznaděj. Během umývání se i takový chlap jako Fetulla jen stěží vzmužil, aby potlačil vzlyk. Sám pro sebe hořekoval nad celým světem.
Aniž věděl proč, poslední dobou se mu jeho žena zjevovala před očima tak, jak vypadala v mládí – s dvěma černými copy silnými jako zápěstí, dlouhými až skoro ke kotníkům –, ne s šedivými, henou načerveno obarvenými cůpky, jako má teď.
Podobna urostlé gazele kdysi zastiňovala svou krásou slunce i měsíc: jako by říkala slunci, „nevycházej, vyjdu já“, jako by říkala měsíci, „nevycházej, vyjdu já“. Přitahovala zraky mladíků z celé čtvrti, ale ona si mezi nimi všemi vybrala jeho, Fetullu, vybrala si toho, kdo si nyní omývá obličej s palčivou bolestí v srdci.
Vybrala si Fetullu… Nevybrala si ho, aby její hlas zněl po třiceti letech tak žalostně, nevybrala si ho, aby během jednoho léta musela jít na všech pět svateb v jejich čtvrti pokaždé v jedněch a těch samých šatech, nevybrala si ho, aby…
Fetulla se sotva udržel, aby nemrštil mýdlem, které svíral v ruce, o svůj odraz v zrcadle…
Dobrá…
To stačí…
Někteří jsou na tom ještě hůř než ty…
Fetulla býval pohledný, sebevědomý mladík s kudrnatými černými vlasy. Sedával ve stínu morušovníku naproti vratům do jejich dvora, porážel místní namyšlené chlapce ve vrhcábech a přitom po očku sledoval holky, které se procházely kolem a které naopak tajně špehovaly jeho.
Že si tahle copatá krasavice mezi tolika mladými muži vybrala právě Fetullu, bylo stejně přirozené jako to, že staří muži v letních parnech vysedávali pod morušovými stromy. Nebylo na tom nic divného. Mladý Fetulla si se svým vzezřením i díky své ušlechtilé povaze tuhle krásnou dívku naprosto zasloužil.
Přesto však otec děvčete, krejčí Džefar, který vyráběl čepice, zarputile trval na tom, že svou dceru neprovdá za hráče na zurnu .
Fetulla vyrůstal v hudební rodině, jeho praděd, dědeček i tatínek byli významnými muzikanty. Všichni hráli na balaban . Od útlého dětství na něj hrál i Fetulla. Balaban se pro něho stal naprostou samozřejmostí stejně jako voda nebo vzduch.
Nedovedl si představit život bez něj. Jenže krejčí Džefar byl jiného názoru a nehodlal ze svého stanoviska slevit. Nakonec se Fetulla balabanu, ve kterém spatřoval smysl svého života, pro holku s copy vzdal. Začal hrát na klarinet.
Krejčí Džefar si klarinetu vážil mnohem víc, proto dal k svatbě svolení.
Od té doby uplynulo přesně třicet šest let.
Během nich klarinet věrně sloužil. Fetulla hrál na spoustě oslav a svateb a uživil tak početnou rodinu – sebe, manželku a pět dcer. Klarinet umožnil všem dívkám vzdělání i sňatek.
Za minulého režimu nebylo tolik hudebníků jako dnes, ale po rozpadu Sovětského svazu se jich vyrojila přehršle. Kde byli předtím? Copak byla jimi všemi nezávislost těhotná, že naráz porodila tolik umělců? Byli to samí vynalézaví kutilové, kteří zapojovali své hudební nástroje do elektriky, pořádali velkolepé večírky, extravagantně se oblékali…
Fetullův klarinet, donedávna zdroj slušného příjmu, se najednou propadl na úroveň malé kebabchany, kde byl odkázán na kapsu třech až pěti štamgastů.
Fetulla si smýval mýdlo z obličeje a úmyslně přitom odvracel zrak od zrcadla, aby neviděl toho šedivého, tlustého muže s vousy bílými jako sníh, ale zrcadlo jako by se zmagnetizovalo a jeho oči jako by se proměnily v želízka…
Podívej se!…
Podívej se!…
Už sedm let pracoval Martinius Asbjørnsen z Norska jako asistent hlavního účetního v jedné zahraniční ropné společnosti.
Sice měl rád Ibsena, ale lépe než celého Ibsena znal podnikavé prodejce starožitností v Baku a větší potěšení než poslech oblíbeného skladatele Griega mu skýtalo prohlížení starožitností a odhadování možného zisku.
Po rozpadu Sovětského svazu se otevřely hranice, cizinci, kteří přijížděli do Baku, skupovali tradiční ázerbájdžánské koberce, šperky, pamětní mince i díla moderních malířů za pakatel, odváželi je do zahraničí a tam prodávali desetkrát, někdy i stokrát dráž, nebo si lacino sestavovali své vlastní vzácné, bohaté sbírky. To bylo tak před pěti šesti lety.
Pak se objevili úplně noví kšeftaři, místní obyvatelé se lépe informovali, byli ostražitější, zdražili, ale přesto zůstaly ceny jejich vlastních, ázerbájdžánských i dalších východních výrobků v porovnání s cenami v Evropě a USA nízké.
Samozřejmě to nemohlo trvat věčně, bylo třeba využít příležitosti. Kdyby to takhle šlo dál, za pár let by v Ázerbájdžánu nezbylo zhola nic, ale to byl problém budoucnosti, nechme řešení těchto problémů na lidech, kteří se s nimi budou muset potýkat, i na Ázerbájdžáncích samých.
Kromě toho, že byl Martinius Asbjørnsen chytrý, bystrý a schopný člověk, vynikal i značnou opatrností. Nejprve si pořídil pěknou a drahou sbírku starých ázerbájdžánských koberců a jiných tkanin sám pro sebe. Pak si uvědomil, že mu to nestačí, že by se mu vyplatilo rozjet pořádný obchod.
Během několika let pronikl do všech aspektů tohoto podnikání, naučil se v něm pohybovat jako ryba ve vodě a vydělal spoustu peněz.
Jeho norským přátelům ani jemu samému se dřív nesnilo, že se Sovětský svaz jednoho dne rozpadne, tím méně že ho rozpad tohoto hrozivého monstra tolik potěší. Kdo by si byl pomyslel, že si tenhle malý, břichatý, plešatý člověk přijde na obrovské jmění v Ázerbájdžánu, o kterém až do včerejška nikdy nikdo neslyšel.
Když Firúze přinesla tác s čajem, chlebem, máslem a sýrem a položila ho na stůl před manžela, pocítil Fetulla, že se mu chystá sdělit něco opravdu nečekaného.
„Co jsi mi chtěla říct?“ zeptal se. „Nejdřív si v klidu vypij čaj, povím ti to potom,“ odpověděla a Fetullu tím jen utvrdila v přesvědčení, že se dozví velkou novinu, ale stále si nebyl zcela jist, jestli dobrou, nebo špatnou.
Firúze mu chtěla něco naléhavého sdělit, ale nemohla se k tomu odhodlat. Fetulla si pomyslel, týká se to snad některé z jejich dcer? Ale co by se u nich mohlo udát nového? Kdyby čekali vnouče, nechodila by Firúze kolem horké kaše, bylo by už šesté; na nic jiného ale ne a ne přijít.
Jakmile dojedl, znovu se netrpělivě otázal:
„No tak, co se přihodilo?“
Firúze:
„Nic…,“ odpověděla mu. „Co by se mělo stát? Díkybohu, všechno je v pořádku…“
„Ale říkala jsi, že mi chceš něco říct.“
Firúze k němu přistoupila a uchopila ho za zápěstí:
„Pojď,“ řekla a vedla ho směrem k vratům do dvora.
Byli svoji již třicet šest let a celou tu dobu pokaždé, když se její ruka dotkla té jeho, projela Fetullovým tělem elektřina, jako by…
Jako by…
Byla to ruka té samé holky se silnými copy, teplo téže ruky, známá a důvěrná jemnost, něha…
Před vraty do dvora stála stará, žlutá vinná réva se zvrásněným kmenem, strom starší než Fetulla. Její větve dosahovaly na střechu jednopatrového domu a vytvářely tak přístřešek.
S příchodem jara réva rozkvétala a časem se přístřešek stával oázou jejich dvora, kam díky hustotě větví v horkých letních dnech nepronikaly paprsky žhnoucího slunce; nejkrásnější bylo, když se stará réva obsypala tolika svěže zelenými listy, jako by nekvetla již posedmdesáté, osmdesáté, nýbrž poprvé.
Plodila krásně žluté hrozny, z nichž Firúze lisovala nápoj sladký jako med, který posílala dcerám, a vinné listy solila a nakládala, aby z nich na podzim a v zimě mohla připravovat dolmu . Podle Fetully neuměl nikdo na světě lepší dolmu než jeho žena.
Firúze dovedla Fetullu na dvůr a ukázala na jasně zelené listy velké jako dlaň: „Vidíš, Fetullo?“ zeptala se.
Fetulla, tělem i duší umělec, byl rozrušen tím, že ho v to pěkné jarní ráno jeho žena vede na dvůr a ukazuje mu zelení obsypané větve vinné révy, které se na člověka jen smějí…
Dostal chuť Firúzu obejmout jako zamlada, přímo uprostřed dvora, z čehož jej vytrhl Firúzin hlas:
„Víš, Fetullo, povím ti to, ale… nezlob se, prosím…“
Fetullovi se dutě rozbušilo srdce, jako by tlouklo v prázdnotě. Konečně si připustil, že uslyší špatnou zprávu.
Firúze mu oznámila:
„Fetullo… víš… Chtěla bych sesbírat listy naší révy… vzít je na trh a prodat…“
Zprvu Fetullouvi nedocházelo, co mu Firúze říká, ale vzápětí jím ta slova zacloumala jako úder pěstí. Bůhví jak se zatvářil, protože Firúze zbledla jako křída. Fetulla se chraplavě otázal:
„Cože?“
Firúze se ho snažila uklidnit:
„Nezlob se, Fetullo, proboha nezlob se!“ prosila ho.
Fetulla stejně chraplavým hlasem pokračoval:
„Moje manželka půjde na trh prodávat vinné listy?“ zeptal se, ale ptal se spíš sám sebe než Firúzy, ba ve skutečnosti se neptal ani sebe, ale někoho neurčitého…
Snad osudu?
Koho se ptal? Boha?
Na koho se obrátil?
Nevěděl, zato naprosto přesně věděl, že by tisíckrát raději umřel, než se dočkal dne, kdy se jeho žena s dlouhými copy po třiceti šesti letech manželství ocitne v takové nouzi, že bude nucena vyslovit něco takového…
Firúzu pohled na Fetullovu zarudlou tvář a vykulené oči vylekal. I bez toho měl poslední dobou vysoký tlak. Firúze ho úpěnlivě prosila:
„Fetullo, proboha tě prosím, odpusť, řekla jsem hloupost, neber to vážně… Zapomeň na to, Fetullo, prosím, jako bych vůbec nic neřekla, Fetullo… Slibuju, že už nikdy nic podobného nevyslovím…“
Firúze znovu uchopila Fetullu za zápěstí. Tentokrát, poprvé za těch třicet šest let, ji Fetulla odstrčil…
„Nesahej na mě!“ odsekl.
Marilyn Johnsonové bylo padesát jedna, dosud nebyla vdaná, zato byla tahle Afroameričanka pořádně při těle. V USA není těžké narazit na tlustého člověka. Ve většině případů za to mohou umělé potravinářské přísady.
Pro slečnu Johnsonovou bylo jídlo středobodem vesmíru, představovalo pro ni největší osobní problém a zároveň životní cíl. Po této stránce byla na svém posledním pracovišti nadmíru spokojená.
Slečna Johnsonová dělala uklízečku v bytě vlivného bankovního úředníka Isaaka Bluementalla. Byt se nacházel ve dvacátém třetím patře domu přímo vedle budovy OSN, naproti hotelu Regal U.N. Plaza.
Bluementallovi dbali o své stravování a přitom jedli velmi střídmě, většina jídel nakoupených v obchodech se zdravou výživou a biopotravinami zůstávala nedotčena. Slečna Johnsonová od rána do večera uklízela byt a přitom tláskala tyhle drahé zdravé pochoutky, jako mlýn rozemílá obilná zrna.
Bluementallovi byli klidný, mlčenlivý, bezdětný pár oddávající se bezstarostnému životu.
Paní Bluementallová měla sněhobílého pudla, se kterým si povídala víc než se svým manželem nebo slečnou Johnsonovou.
Venčila ho, koupala, kartáčovala, nechávala stříhat v psím salonu podle nejnovějších trendů, krmila ho… Na slečnu Johnsonovou žádná starost o psa nezbývala.
Pan Bluementall kromě toho, že byl vlivným bankéřem, proslul jako vášnivý sběratel starých hudebních nástrojů. Pokaždé když se vrátil z práce a lehce povečeřel, zavřel se až do půlnoci v některém ze tří pokojů, v nichž měl uloženou svou sbírku.
Pokaždé uchopil jeden ze vzácných předmětů, uvelebil se v křesle a pohroužil se do studia, centimetr po centimetru nástroj zkoumal, prohlížel jej pod lupou a v katalozích a příručkách dohledával různé informace.
Pan Bluementall sám osobně ze všech nástrojů stíral prach, mimo jiné také z jedněch houslí od G. Da Salò, jedněch houslí od A. a N. Amatiů a dvojích (!) houslí od Stradivariho.
Slečna Johnsonová byla tedy ušetřena i této starosti, především se nemusela obávat, že by některý z cenných předmětů upustila na zem a rozbila. Takhle se nástrojů nemusela ani dotknout…
Čím se Firúze provinila? No tak, čím? Nenesla žádnou vinu… Podívej, kam jsi to dopracoval, cos provedl své ženě, ubohé Firúze, že ji napadlo sesbírat listy vinné révy a nést je na trh! Dovedl by si tvůj otec, který révu zasadil, kdy představit, že se rodina jeho syna jednou octne v takové nouzi, že žena bude nucena prodávat vinné listy?
Krejčí Džefar, který odmítl provdat svou copatou dceru za hráče na balaban (a dobře udělal!), ale požehnal sňatku s klarinetistou (tehdy velice pochybil!), se musí převracet v hrobě… Ty hlupáku, ty blbče, měl by sis otlouct hlavu o stěnu za to, že jsi odstrčil Firúzinu ruku, copak ona za něco může?
… Fetulla seděl mlčky u stolu, luskal prsty, a když spatřil Firúzu, jak se vrací ze dvora, oči zarudlé od slz, stěží se udržel, aby nevstal, neobjal ji a neřekl: „Firúzo, neplač, ty za nic nemůžeš, všechno je to moje vina.“
Ale ze strachu, že by se před Firúzou rozplakal, zůstal nehnutě sedět, dál upřeně pozoroval své ruce a nervózně luskal prsty, až se nakonec odhodlal zeptat:
„Ale proč to všechno?“
Firúze uklízela ze stolu zbytky od snídaně a ani se na něho nepodívala, když vysvětlovala:
„Brzy přece bude malá svatba našeho vnuka.“
Tak co, pochopils konečně, ty pitomče, nebo ne? Došlo ti to? Babička chce koupit dárek vnukovi, ale nemá za co! Co má asi tak dělat? Strč si ten svůj klarinet třeba za klobouk! Kolik vyděláváš, no? A i to málo, co vyděláš, projíš!
Za pět dní – v neděli – budou jejich vnukovi dělat obřízku, a když si Firúze lámala hlavu, jaký dárek a za co pořídí, napadlo ji, že by mohla pomoci stará vinná réva…
Už jsi to pochopil, ty pokrytče?
Fetulla sice věděl, že jeho hraní v Podzimním dešti pokrývá náklady na provoz domácnosti jen stěží, ale neměl tušení, jak zle se jim ve skutečnosti vede, protože u nich s penězi hospodařila Firúze, která Fetullovi nechtěla přidělávat starosti nebo mu kazit náladu, věděla, že dělá, co může, ve svém věku vyhrává v kebabchaně pro zákazníky o generace mladší (ale jaké povedené zákazníky! Jedni opilí, druzí přitáhli bůhví odkud a kdoví, co jsou zač…). Co mohl víc?
I kdyby se celý svět převrátil vzhůru nohama, Fetulla by se nedovedl smířit s tím, že by jeho žena prodávala vinné listy na trhu, aby mohla svému vnukovi pořídit dárek k malé svatbě.
Přistoupil k naleštěné vitríně a zamyšleně se zadíval na horní polici, kde byl za sklem uložen starý balaban. Tenhle stříbrem a tyrkysem zdobený nástroj zdědil Fetulla po pradědovi; byl to nejvzácnější předmět v celém domě.
Fetullův balaban byl už i v novinách, chodili se na něj dívat zaměstnanci muzea s úmyslem ho odkoupit. Fetulla se však nedal přemluvit, žil v přesvědčení, že pokud balaban pustí z rukou, pokud jej někomu prodá nebo přenechá, zneuctí památku svých předků a sám ztratí veškerou důstojnost.
Někdy se Fetullovi dokonce zdálo, že v ten den, kdy odložil balaban a vzal do ruky klarinet, proti sobě poštval celý svět.
Jednou za rok dva vyndal balaban z vitríny, vyšel ven, sedl si na hráz vodní nádrže naproti vinici a pohroužil se do písně „Sari gelin“.
Ve chvílích, kdy prsty zakrýval tónové otvory balabanu, cítil, že s ním nástroj uzavírá mír. Vnímal, že ode dne, kdy byl uložen do vitríny, trpělivě čekal na tento svůj malý svátek, „Sari gelin“.
Fetulla požádal zaměstnance muzea, aby perleťový nápis, který byl na balabanu vyhotoven arabským písmem, přepsali do azbuky, a jako by to byl muzejní exponát, postavil ve vitríně před nástroj cedulku s údaji:
Rok – 923
Džamádiül-evvel – 6
Tabríz
mistr Muhammad ibn Jusif ibn Mütellib
To bylo jméno mistra, který balaban roku 923 v Tabrízu vyrobil. Podle řady zaměstnanců muzea byla výroba nástroje dokončena dne 30. června 1516 křesťanského letopočtu.
V době Sovětského svazu mělo vedení muzea spoustu peněz, jeho činorodí zaměstnanci neustále chodili za Fetullou a vytrvale ho přemlouvali, ať balaban muzeu prodá. Marně.
Fetulla jim dovolil balaban fotografovat, nechal je, ať o něm píší, co chtějí, články ať zveřejňují, kde chtějí, ale perleťový nástroj zůstal uložen na svém místě, v horní poličce prosklené vitríny, a tak požíval ještě větší úcty.
Čtyři vchody od Fettulova domu stál dům kováře Elekbera. Ten míval kovárnu na třídě Basin . hned vedle zastávky tramvaje 11, ale během rozšiřování ulice byla kovárna zrušena a od té doby živil Elekber svou rodinu spravováním měděného nádobí.
Rozpad Sovětského svazu však přinesl podivnou změnu: z měděných pánví, misek, samovarů a dalšího nádobí uloženého ve sklepě pod nánosem prachu se jako mávnutím kouzelného proutku stal poklad, medový poklad, na který se začaly slétat včely ze všech koutů světa: do Elekberova domu se nejprve řinuly davy turistů, brzy se k nim přidali spekulanti, kteří se v Baku narychlo zrodili, a začali draze skupovat měděné nádobí.
V okamžiku, kdy už žádné nádobí nebylo, se Elekber sám stal jedním z nich, někdejší kovář před očima ostatních ze dne na den zbohatl a stal se jedním z nejzámožnějších obyvatel čtvrti, dokonce si pořídil mercedes, sice starší model z roku 1986, ale stále mercedes.
Jako kočka číhající na svou kořist měl Elekber políčeno na Fetullův balaban. Celkem třikrát Fetullu s tímto úmyslem navštívil a pokaždé navýšil nabízenou částku, ale nikdy neuspěl. Při poslední návštěvě Fetulla s přimhouřenýma očima pronesl:
„Elekbere, sice u nás máš dveře otevřené, ale v téhle záležitosti už za mnou nikdy nechoď!“ Od té doby Elekber, který Fetullu dobře znal, nikdy nezavedl řeč na balaban.
Celá čtvrť, ti, kdo Fetullu znali, a samozřejmě i Firúze, všichni věděli, že klarinet je Fetullovi vším, je mu nejbližším přítelem, jeho vnitřním hlasem, ozvěnou jeho srdce…
Nemýlili se, byla to pravda, ale zároveň nikdo z nich netušil, že to není vše. Netušili, že hluboko ve Fetullově duši existuje hranice, před kterou je sice všechno přesně tak, jak se domnívali, ale za níž se skrývají city, o nichž nemá ponětí ani Firúze.
Za touto hranicí neznamenal klarinet pro Fetullu nic (!), zněly tu pouze zvuky přírody, šelest listů, šumění moře, ptačí zpěv…
Jednoho tajemného podvečera, kdy vzduch ve vedru stál, šel Fetulla jako vždy hrát vrhcáby s ostatními muži z čtvrti. Usedl pod morušovník naproti vratům do dvora, když náhle zaslechl šelest listů morušovníku v příjemném větříku.
Ten šelest mu uvízl v hlavě a ne a ne ustat, přilepil se k němu jako smola a nechtěl se pustit, jako se dítě nechce pustit matčina prsu. Fetulla si uvědomil, že klarinet nedokáže stvořit zvuky, jaké vyluzuje příroda.
„Co si vyprávějí listy starého morušovníku?“ Fetulla by nedovedl nikomu popsat, co slyší, ani on sám nevěděl, o čem si ty listy povídají, věděl jediné – že žádný hudební nástroj by nedovedl vyjádřit tajemný svět ukrytý v jejich šelestu.
Až na jeden. Výjimkou byl Fetullův balaban a jeho píseň „Sari gelin“.
Fetulla věděl, že je to jeho vlastní pravda, pravda Fetully, že jiný muzikant, třeba nějaký klavírista, by mohl tvrdit, že to právě jeho nástroj je schopen vyjádřit kouzlo začarované do zvuků přírody, a zas někdo jiný, třeba některý houslista, by trval na tom, že jedině jeho housle jsou toho schopny…
Přesto mu toto poznání nadlouho zkazilo náladu. Nejen klarinet, kterému obětoval celý život, ale všechno mu najednou připadalo nesmyslné. Ten večer hrál nesoustředěně a bez nálady, samozřejmě prohrál, ale nikomu se se svým objevem nesvěřil.
Kdyby byl Fetulla třeba klavíristou, nesli by jeho potomci – ať už by to byli chlapci nebo dívky – pochodeň jeho umění, ale ve Fetullově rodině se z pokolení na pokolení nepředávala hra na klavír, ba ani hra na kamanča , kterou by zastaly i dívky.
Byl to balaban, co nesl jeho rod, a ne každá dívka by dokázala hrát na balaban.
Možná ho Bůh potrestal za to, že v mládí odložil balaban a vzal do ruky klarinet, tím, že mu nedal syna, který by udržel tradici rodu.
I kdyby tomu tak skutečně bylo, tak ať, pro tuhle dlouhocopou holku by se vzdal všeho na světě. Nevadí, že mu Bůh neseslal syna, hlavně ať je život téhle ženy dlouhý a ať se jí neděje nic zlého.
„Fetullo, prosím tě, neobětuj se pro mě, Fetullo, slyšíš, neprodávej balaban, já vím, že to děláš kvůli mně, prosím, nedělej to, Fetullo, udělala jsem chybu, ďábel mě svedl, nezasloužil sis poslouchat moje řeči o prodeji listů, snažně tě prosím, neprodávej balaban, bude se ti po něm den co den stýskat, Fetullo…“
I když se Firúze snažila, seč mohla, úpěnlivě prosila, plakala, nepodařilo se jí manžela přemluvit.
Seběhlo se to velmi jednoduše: Fetulla k sobě zavolal Elekbera, prodal mu perleťový balaban za 1750 amerických dolarů, Elekber prodal balaban svému zákazníkovi Martiniusu Asbjørnsenovi za 2250 USD (jméno toho malého, břichatého, plešatého muže si Elekber nebyl schopen zapamatovat ani je pořádně vyslovit, proto si ho napsal na kousek papíru a pokaždé, když s ním mluvil, jedním okem po útržku pošilhával), Asbjørnsen prodal balaban svému zákazníkovi z New Yorku za 7000 USD a nakonec se starý perleťový nástroj ocitl na stole pana Isaaka Bluementalla.
Pan Bluementall byl nástrojem od prvního okamžiku okouzlen. Přesto si ho pečlivě prohlédl a zkontroloval, v příručkách dohledal, že jeho tvůrce, jistý mistr Muhammad ibn Jusif ibn Mütellib, byl na Východě ve středověku stejně vážený a slavný, jako byl kdysi Stradivari v Evropě.
Isaak Bluementall po důkladném zkoumání koupil balaban za 66 500 USD a uložil jej do své sbírky, do sekce s východními hudebními nástroji.
Tehdy v New Yorku nastával podzim…
Minul podzim, minula mrazivá zima, přišlo jaro, ale mrakodrapy z betonu, oceli a skla byly ke všemu lhostejné, podzim, zima, jaro, nic z toho se jich nijak nedotýkalo.
Život v bytě Bluementallových pokračoval ve stále stejném rytmu beze změny, minul podzim, minula zima, nyní je tu jaro, za chvilku začne léto a pak zas jako předtím podzim, zima, jaro… Život ve věžáku z betonu, oceli a skla, v bytě pana Bluementalla pokračuje dál stejným tempem, nic se nepohne ani o milimetr.
Paní Bluementallová venčí svého pudla, koupá ho, kartáčuje a vodí do psího salonu. Pan Bluementall po návratu z práce lehce povečeří a zavře se ke své sbírce, jako by v tu chvíli na světě neexistovalo nic jiného.
Slečna Johnsonová vaří, umývá nádobí, uklízí a přitom neustále něco přežvykuje.
Často zůstává v bytě sama, přechází po pokojích a hledá, co by kde poklidila, ale všechno je v naprostém pořádku, vše na svém místě, v tomto bytě se totiž nikdo ničeho ani nedotkne, a pokud přece jen ano, vrátí to hned zpátky na své místo.
Slečna Johnsonová nenachází nic, co by mohla udělat. Kdyby nebyla popoháněna neustálou chutí něco pojídat a kdyby v bytě nebylo nic, čím by mohla svou touhu uspokojit, byla by pro ni tato práce k smrti nudná.
Jednoho jarního deštivého dne v pravé poledne se v bytě pana Bluementalla stalo něco neuvěřitelného (nebo přinejmenším na tomto světě dosud nevídaného).
Slečna Johnsonová zde byla opět sama, přecházela po místnostech, hledala, co by kde mohla přerovnat, poklidit a přitom pořád něco ukusovala. Najednou zaslechla podivný zvuk: byla to hudba, ale velmi zvláštní…
nepochopitelná…
a zároveň palčivá…
Ano, ano, byla to velice palčivá melodie a linula se z některého z pokojů, v nichž byla uložena sbírka.
Mohly by to být zvuky z rádia nebo televize, ale pan Bluementall ve svých pokojích žádné rádio ani televizi neměl, aby jej nerušily od práce.
Slečna Johnsonová se s rostoucím úžasem přibližovala k pokojům.
Už bylo zcela zřejmé, z kterého pokoje se zvuky linou. Slečna Johnsonová otevřela dveře a velké oči jí div nevypadly z důlků.
Jeden z hudebních nástrojů podobný flétně nějakým záhadným způsobem opustil místo svého uložení a nyní se vznášel před oknem jakoby zavěšen na neviditelné niti a podobně jako člověk vyhlížející z okna na jarní déšť hrál tuhle…
… nepochopitelnou…
… palčivou…
… velice palčivou…
… melodii a v souladu s ní se rytmicky pohyboval.
Další sousto, které se slečna Johnsonová chystala polknout, jí uvízlo v hrdle a scéna, kterou nevěřícně sledovala, v ní vyvolala takovou hrůzu, že se jí kudrnaté vlasy do jednoho naježily.
Srdce paní Johnsonové bilo na poplach tak silně, jako by mělo každou chvíli z mohutné hrudi vyskočit.
Nástroj podobný flétně hrál dál před oknem svou tajuplnou, srdceryvně smutnou melodii, tak smutnou, že širokou hruď slečny Johnsonové pohltil zármutek. Horší bylo už jen to, že podobný pocit tato žena dosud nikdy nezažila.
Slečna Johnsonová toho jarního deštivého dne, kdy ji ovládla hrůza, pocítila, že se pro ni spalující žár, zármutek a žal stává něčím zcela přirozeným a že vypovídá o prázdnotě a neužitečnosti života, jaký dosud vedla.
Nemohla od nástroje podobného flétně odtrhnout oči. On sám byl tím spalujícím žárem, zármutkem, žalem…
Když se paní Bluementallová vrátila z procházky s pudlem, slečna Johnsonová, dosud stále pohlcená předešlou scénou, jí nervózně a opřekot celou událost převyprávěla.
Paní Bluementallová slečnu Johnsonovou pozorně vyslechla, pak se nechala dovést do pokoje, kde se měla celá scéna odehrát, a podívala se na nástroj, na který slečna Johnsonová, stále ještě ovládána zvířeckým strachem, rozechvělým prstem ukazovala: východní hudební nástroj ležel na svém obvyklém místě. Paní Bluementallová se již na nic neptala, jen slečně Johnsonové věnovala soucitný pohled.
Pan Bluementall se večer vrátil z práce, lehce se navečeřel a předtím, než se odebral ke své sbírce, mu paní Bluementallová pověděla, co se přihodilo se slečnou Johnsonovou.
Pan Bluementall, unavený po celém dni plném finančních transakcí, neměl sebemenší chuť poslouchat podobné fantastické historky. Se souhlasem manželky slečnu Johnsonovou ještě ten večer propustil.
Marilyn Johnsonová sjížděla výtahem z dvacátého třetího patra dolů, utírala si pláčem zarudlé oči a uvažovala, jestli se opravdu nezbláznila. Kdoví, co když ta samovolná hra nástroje podobného flétně, osamoceně se vznášejícího před oknem, byla pouhým přeludem?
Ale kde se vzal ten spalující žár? Ten zármutek? Ten žal?
Kromě prožité hrůzy a kromě zoufalství ze ztráty práce ovládal duši téhle nešťastné černošky ještě jiný pocit – její nitro svíral strach, že onen žár, zármutek a žal v ní zůstanou navždy.
Je pochopitelné, že si Bluementallovi nedovedli představit, že by slečna Johnsonová mluvila pravdu, když ani sama ubohá Marilyn nevěřila svým očím, neboť neměla tušení, že někde daleko existuje země s názvem Ázerbájdžán, že v této zemi se nástroji podobnému flétně říká balaban a že ta nepochopitelná, palčivá píseň, kterou balaban hrál, se jmenuje „Sari gelin“.
Říjen 2001
Poznámky
Slova lidové písně Sari gelin (Žlutá nevěsta), známé v různých národních textových variacích od východního Turecka po Írán. Ázerbájdžánská verze má náboženský podtext, tématem písně je láska muslimského mladíka ke křesťanské dívce či k dívce jakéhokoli jiného vyznání, která je pro něho nedostupná.
Kebabchana – restaurace, kde se připravuje šašlik, maso grilované na špízu (druh kebabu).
Tar – ázerbájdžánský strunný hudební nástroj.
Vrhcáby – persky nardy, ázerbájdžánsky nerdy, jedna z nejstarších známých deskových her.
Zurna – lidový dechový jazýčkový nástroj ze dřeva s pronikavým zvukem.
Balaban – tradiční ázerbájdžánský dechový nástroj s dvojitým jazýčkem vyráběný z morušového nebo ještě tvrdšího dřeva. Má hluboký, truchlivý zvuk. Fetulla hraje na balaban. Zmínka, že krejčí Džefar by svou dceru neprovdal za hráče na zurnu, slouží pravděpodobně k intenzifikaci opovržení, jaké vůči těmto tradičním nástrojům krejčí choval, jelikož zurna je ještě lidovější nástroj než balaban, a to v kontrastu ke klarinetu coby mezinárodnímu dechovému nástroji. Nabízí se paralela s tématem písně Sari gelin.
Dolma – vinné listy plněné rýží a masem.
Malá svatba – oslava obřízky.
Rok 923 letopočtu hidžry (muslimského kalendáře).
Basin – třída v centru Baku, dnes ulice Füzuli, místní ji dodnes nazývají Basin.
Kamanča – tradiční smyčcový nástroj.
Překlad z ázerbájdžánštiny: Ázerbájdžánské státní překladatelské centrum.