Dětské oběti arménské agrese v Ázerbájdžánu

od Karabach.cz

Kam až sahají hranice toho, co se smí?

Když lidé slyší pouze slovní spojení „karabašský konflikt“, netrápí je to obvykle nijak moc. Konflikty přece, to je něco běžného, máme konflikty v rodinách, mezigenerační konflikty, můžeme mít konflikty v práci atd.

Konflikt může vzniknout, pokud se jedná o věc nejednoznačnou, spornou. Avšak příslušnost Karabachu k Ázerbájdžánu je, jak z historického, tak z mezinárodněprávního úhlu pohledu, věcí nepochybnou. Formulace „karabašský konflikt“ se pak používá v situacích, kdy se Arménie snaží zakamuflovat skutečné záměry svého jednání. Ve skutečnosti je to pak naprosto neopodstatněné, drzé nárokovaní si území suverénního sousedního státu. Také bychom to mohli nazvat loupežným výpadem, pirátstvím na souši, tedy něčím, u čeho není možné se odvolávat k právním normám či morálce útočníků…

Jako žurnalistka často navštěvuji města a vesnice, jež se nachází na území fronty, které spadá pod dojednané ukončení palby (dohoda o ukončení palby byla podepsána ve květnu roku 1994 ve městě Biškek). Jedním z takových úseků je vesnice Alibejli Tovuzského rajónu, nacházející se poblíž státních hranic mezi Ázerbájdžánem a Arménií. Toto území nijak nesouvisí s oblastí Karabachu, nicméně, vesnice je pod téměř každodenní palbou z příhraničního Berdského rajónu v Arménii.

A právě zde se přihodila událost, která nám může posloužit jako ilustrace, co se týče morálky útočníků. Bylo parné červencové poledne, abychom byli přesnější, 14. července roku 2011, když mi zazvonil mobil. Setkávám se vzhledem k povaze své profese se spoustou nepříjemných věcí, ale to, co jsem uslyšela, u mě vyvolalo natolik bolestný výraz v obličeji, že se lidé kolem začali úzkostně vyptávat: „Co se tam stalo? Co se to děje?!“

Nahlásili mi, že třináctiletá Ajgjun Šachmalyjeva během procházky podél břehu místní řeky našla nějakou hračku, která plavala ve vodě. Dívka vzala svůj nález domů, kde, potom, co ji položila na stůl, věc vybuchla. Ukázalo se, že se jednalo o výbušný mechanismus, který nepřítel vyrobil a následně zamaskoval jako hračku. Nato zřejmě pustil tento „suvenýr“ po proudu řeky, směrem k příhraničnímu ázerbájdžánskému území (horní tok řeky Tovuz teče přes území Arménie). Holčička zahynula na místě, její matka, třicetidvouletá Elnara Šachmalyjeva, byla dopravena do nemocnice se zraněním bedra.

Když jsme dorazili do Alibejli, už se konalo poslední rozloučení. Lidí se sešlo hodně; téměř celá vesnice se přišla rozloučit s holčičkou, která zahynula v tak raném věku. Dozvěděli jsme se tam, že rodina Šachmalyjevých se už dávno přestěhovala do Petrohradu a do vlasti se vrací jednou ročně, obvykle v létě, na dovolenou. Zde odpočinou, sekají se s příbuznými, toto konkrétní léto pak měli navíc v plánu se zúčastnit oslav svatby jednoho z příbuzných. Měli zpáteční letenku do Petrohradu na 22. srpna.

Pokoj, v němž došlo k výbuchu, byl již zapečetěn vyšetřujícími orgány, ale skrze rozbité okno se dalo vidět část poškozeného stropu a další stopy a škody po výbuchu. Podrobnější informace  o incidentu nám podal Ajgjunin bratranec, Elsevjar Hasanoglu: „Šli jsme na procházku k řece. Já jsem se vykoupal, a když už jsem vylézal z vody, abychom mohli jít domů, všiml jsem si té věci, jak plave podél břehu, podobala se malému pejskovi. Dokonce jsem si ji nohou odšťouchnul z cesty. Pak si ji vzala do ruky Ajgjun. Řekl jsem jí, nech to tam, neber si to, ale malé dítě, které bylo s námi, začalo plakat, že tu hračku chce. Tak si Ajgjun přece jen vzala pejska a šli jsme domů. Když ji doma dala na stůl, hračka hned vybuchla.“

Musíme poznamenat, že se nejedná o první podobný případ v Alibejli. V roce 1994 si jiné dítě vzalo domů přirazivší ke břehu hračku z řeky. Obětmi se tenkrát staly dvě mladší děti. Vesničané říkají, že všichni na vesnici jsou nějakým způsobem závislí na řece. V ní perou koberce, myjí hrnce apod. Když je horko, děti a mládež se rádi koupají a hrají si v chládku u jejích vod.

Z řeky se získává pitná voda pro dobytek. V posledních letech se však vyskytlo několik případů, kdy krávy byly nemocné poté, co se napily vody z řeky; veterináři u nich našli známky otravy. Z arménské strany se evidentně přidávají nějaké chemikálie do vody, protože ženy, které perou a myjí nádobí ve vodách řeky, mívají na rukou boláky. Jedním slovem, řeka již není bezpečná.

Je jasné, že válka a nenávist jsou synonyma. Nicméně, i za války existují rovněž hranice toho, co si smíme dovolit. Zde však, jak vidno, nenávist nebere ohledy ani na přírodu, ani na dobytek, ani na civilisty, ani na životy dětí. Taková je pravá podstata toho, co diplomati pokřtili ošemetným termínem „karabašský konflikt“.

Madina Nik-Nadžat
Exkluzivně pro Karabach.cz

You may also like

Napsat komentář

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Kliknutím na „Rozumím“ vyjadřujete souhlas. Rozumím