Už to nejsou jen roky nýbrž desetiletí, co nás odděluje od počáteční fáze karabašské války, tragických, bolestí prodchnutých a krví politých osudových dní. Očití svědci vyvrcholení válečného konfliktu o Náhorní Karabach si tyto události pamatují jako bolestné stránky vlastního životopisu napevno sepnuté s letopisem Ázerbájdžánu, mladí lidé pak vědí z hodin dějepisu, že se jedná o okupaci ázerbájdžánského území arménskými agresory. Pak už jsou to pouze dějiny s čísly a fakty, bez emocí a citů, bez vlastního prožívání a bez neustávajícího stesku. Právě proto jsou čím dále více důležitá osobní svědectví a lidé, kteří mohou svými vzpomínkami a vyprávěním posílit dech těchto Dějin, aby mohly tlouci na dveře srdcí jako PAMĚŤ.
Mezi takové nedocenitelné zdroje paměti, lidi, kteří oživují dějiny, patří Lilija Platonova, kapitán vojenské zdravotní služby v záloze, špičková chirurgyně, která zároveň po matce zdědila šlechtický titul (pochází ze stejného šlechtického rodu jako děkabrista Bestužev-Rjumin). Povolání chirurga je drsné a zároveň tvůrčí. Jsou k němu potřeba nejen zlaté ruce, ale i srdce ze zlata, obzvláště, když vedle vás zuří válka. Když mi vyprávěla o karabašské válce a utrpení lidí během ní, snažila se Lilija Nikolevna udržet slzy, ale ty se kutálely jako průzračné korálky z jejích očí. Z očí, které stále zachovávaly lesk bývalé krásy. Žena, které je 80, může být krásná, pokud je jí vlastní krása duše. Ta se totiž odráží jako nádherné odlesky na její tváři, poznamenané vráskami v průběhu dlouhého života plného práce a starostí. Není to jen tak: 52 roky služební praxe dohromady, 47 z nich na operačním sále se skalpelem. Na každé stránce pracovního výkazu má poděkování. Znamená to, že pracovala hodně a zodpovědně.
Lilija Platonova se narodila v Baku, po škole byla přijata na Zdravotní univerzitu (tehdy se jmenovala Azgosmedinstitut jména N. Narimanova). Učila se u takových osobností medicíny, jako profesoři Topčibašev, Mirkasimov, Ejvazov a Karaev – o těch s vděčností mluví dodnes. V roce 1956 absolvovala univerzitu s vyznamenáním a byla vyslána na praxi do Luhanské oblasti. Vše vypadalo dobře, ale tam, daleko od rodného Ázerbájdžánu, pochopila, že nezvládne žít v takové vzdálenosti od vlasti. „Z takového dobrosrdečného a pohostinného národa, jako jsou Ázerbájdžánci, se odejít nedá“ se stalo jejím životním krédem.
Láska k vlasti ji přivolala zpátky do Baku. Musela absolvovat složité výběrové řízení, aby se dostala na postgraduální pozici, a pracovala pak na chirurgickém oddělení vojenské nemocnice č. 370 pod vedením podplukovníka zdravotní služby A. Zejgermana. Ten si všiml jejího přirozeného nadání pro chirurgii a udělal vše pro to, aby měla ty správné podmínky, potřebné pro získání špičkové kvalifikace. V roce 1968 velení Zakavkazského vojenského útvaru Platonovou převelelo do Leningradské zdravotní vojenské akademie, kde obhájila s vyznamenáním doktorát. Pak sloužila 4 roky v Lipsku v NDR, byla to zajímavá a plodná odborná praxe v sovětském vojenském útvaru. Po návratu do Baku se Lilija rozhodla, že odejde do civilní služby a nastoupila do práce do Republikové klinické nemocnice jména M. Mirkasimova.
Tenkrát, na začátku poklidných let sedmdesátých si nemohla ani pomyslet, že její zkušenosti v oblasti vojenské polní chirurgie se jí budou hodit za 20 let, na začátku neklidných let devadesátých.
Mírumilovný život v Ázerbájdžánu byl poprvé narušen v únoru roku 1988, kdy vlaky do Baku začaly vozit celé vagóny prchajících z Arménie i svých historických území zraněných Ázerbájdžánců. Pokoje Republikové klinické nemocnice byly plné zraněných běženců. Ti vyprávěli srdceryvné příběhy o neskutečném příkoří, které bylo působeno mírumilovným Ázerbájdžáncům v různých městech a na vesnicích v Arménii. O tom, jak samozvaní kati neprodyšně svářeli živé děti do rour, pálili, uřezávali hlavy aj. Tenkrát, v roce 1988, všichni doufali, že ta zvěrstva se už nebudou nikdy opakovat.
Bohužel, v lednu roku 1990 se na ulicích Baku objevily tanky s hlavněmi v bojových pozicích. Ve víru strašlivých událostí černého ledna doktorka Platonova spolu se zbytkem chirurgického oddělení nemocnice znovu zachraňovala zmrzačené mírumilovné obyvatelstvo, tentokrát se jednalo o obyvatele hlavního města. Byli mezi nimi jak Ázerbájdžánci, tak Rusové, Arméni, Židé, Lezgové a další.
Svědectví o ukrutnostech chodžalinské tragédie slyšela od samotných obyvatel města. Sotva nastoupila ten den službu, přivezli cca 40 lidí, v hadrech, od krve, s omrzlinami. Bylo bolestné operovat popálené oči, amputovat omrzlé prsty, jindy zase obě nohy krásným dívkám a maličkým dítkům. Jako dnes doktorka Platonova před sebou vidí zástupy utrápených starých lidí a žen, kteří se jako zázrakem zachránili v lesích a houštinách před tou únorovou nocí genocidy v Chodžaly.
Za neútěšného deštivého večera jsme mluvily s Lilijí Nikolajevnou o karabšské válce, o ztrátách, které jako olovo kulek leží na srdci. Doktorka tiše plakala, když vzpomínala na zmrzačené vojáky, které přivezli do Republikové nemocnice z linie bojů. Ptala jsem se jí, ona si třídila vzpomínky, v myšlenkách mlčky listovala v knize paměti devadesátých let, živě vyprávěla, pak se znova ponořovala do minulosti. Za tím vším se rýsoval neradostný obraz všedních dnů chirurgů v době války, kdy světla na operačním sále nezhasínala ani ve dne, ani v noci.
Následuje rozhovor s paní Lilijí.
– Paní Lilijo, vzpomínáte si na své kolegy?
– Samozřejmě. Měli jsme čtyřiadvacetihodinové služby, operovali jsme pod vedením profesora Šamile Kulijeva spolu s takovými chirurgy jako byli Isajev, Efendijev, Velijev, Mirzojev, Alekperov, Achundov, Ismajlov a jiní úžasní doktoři. Nepozorovaně se blížilo ráno a zbývaly už síly sotva na ranní vizitu operovaných, abychom řekli pár povzbudivých slov těm, kteří se na nás dívali s bezbřehou nadějí.
– Co je na válce nejděsivější?
– Zmrzačené životy, nenaplněná zářná budoucnost, ztráta rodné země. Mně se to hrozné slovo válka asociuje s osiřením v útlém věku, se steskem po tátovi, s jizvami na duši. Bylo mi 7, když mi v listopadu 1941 zahynul v boji s fašisty otec Nikolaj Iljič, vyučující na univerzitě, který odešel jako dobrovolník na frontu spolu se svými studenty. Proto jsem obzvláště ostře prožívala bolestnou ztrátu každého dítěte, které osiřelo v noci, kdy padlo město Chodžaly. Mezi nimi byla i čtyřletá holčička, která byla hodně nemocná a jíž jsem dlouho léčila. Rodiče jí zabili přímo před očima. Jednou jsem o ní vyprávěla své kamarádce, jejíž muž, Konstantin, byl pilotem. Během těch těžkých válečných dní býval často služebně mimo domov. Jakmile se vrátil z další služební cesty, manželka mu pověděla o krutém osudu, který stihl osiřelou holčičku. Osvojili si ji. Vyrostla, vystudovala astronomii a s adoptivními rodiči se odstěhovala na Dálný východ. Založila si tam rodinu, má děti, pracuje. Slovem, daří se jí dobře, je šťastná.
– Stává se, že právě během války mají chirurgové možnost demonstrovat své špičkové znalosti a dovednosti. Byla jste něčeho takového svědkem?
– Ano, jednou nám přímo z frontové linie přivezli brance s těžkým zraněním trupu v oblasti hrudníku. Překvapila mě výjimečná kvalita operace, která musela být vykonána v bezprostřední blízkosti od oblasti ostřelované nepřítelem těžkými palnými zbraněmi. To je situace, kdy se s vámi klepe celý operační sál a ze stropu padá omítka. Nedovedete si představit, s jakým mistrovstvím byla vykonána drenáž pleurální dutiny u pacienta. Tak složité operace jsou obvykle možné pouze v podmínkách, kdy máte solidní zázemí, nikoliv v polních podmínkách. Zeptala jsem se pacienta na jméno doktora a dozvěděla jsem se, že tento skvělý výkon podal doktor Imran Gurbanov. Osud nás pak svedl dohromady znovu – později ho vedení nemocnice určilo vedoucím naší příjmové ambulance.
– Viděla jste zranění po kulkách s posunutým těžištěm?
– Během jedné z mých služeb nám přivezli z bojové linie přes 20 těžce zraněných vojáků. Bylo nám řečeno, že mladičký vojín sám naložil všechny tyhle lidi do vrtulníku a ihned je dopravil do Baku. Začali jsme okamžitě operovat. U většiny šlo o zranění v oblasti dutiny břišní. Nejdříve jsem nechápala, co to je za kulky. Vidím, že kulka zasáhla rameno, ale potom se musela nějak přesunout do dutiny břišní. Pak nám vysvětlili, že se jedná o záludné střely s posunutým těžištěm.
– Zažila jste nějakou mimořádnou situaci?
– (Smích) Ačkoliv se v tuto chvíli směju, tenkrát mi do smíchu nebylo. Odoperovala jsem několik vojínů. Jen co jsme je dali z operačního sálu na pokoje, přišel mladý velitel útvaru a s notnou dávkou emocí mi říká: „Kdyby byť jeden z nich umřel, zastřelím vás.“ Musela jsem se hodně ovládat, ale klidným hlasem jsem mu sdělila, že nebezpečí už je za námi. V tu chvíli se jako kdyby vzpamatoval, začal se horlivě omlouvat a skleslým hlasem mi nakonec řekl: „Těmahle rukama jsem je vynesl z bitevního pole, zpod přímé palby. Zkuste mě, prosím, pochopit.“
– Jak byli zranění dopravováni do nemocnice?
– Z fronty je dopravovali vrtulníky zdravotní služby, pak museli ještě zvládnout půlhodinovou cestu ambulancí od přistávací plošiny. Ztráceli tak drahocenný čas na cestě a mnohdy každá minuta mohla být tou poslední pro těžce zraněného vojáka. Tak jsem vystoupila na shromáždění strany s naléhavým návrhem, aby postavili přistávací plochu u Republikové nemocnice. A vedení nemocnice pohotově vyhovělo, záhy již vojáci nemuseli absolvovat půlhodinovou cestu od přistávací plochy, ale mohli být dopravováni bez zdržení z vrtulníků přímo do příjmového oddělení.
– Sama jste byla na frontě?
– Řeknu hned, že je to tam hodně děsivé. Dvakrát jsem musela vyjet na přední bojovou linii do města Horadiz, bylo to v letech 1992 a 1993. Nejtěžší boje byly právě tam. Arménské bojové útvary zabraly železniční stanici a odtud ostřelovaly naše bojové pozice. Jela jsem s dalšími čtyřmi doktory na obrněném transportéru za doprovodu tanků. Věděli jsme, že jedeme do toho největšího válečného pekla, ale lékařská povinnost byla silnější než strach. Naším úkolem bylo diagnostikovat ty raněné, které nešlo operovat a léčit na místě, v polních podmínkách. Konzultovali jsme, pečovali o pacienty, radili se s místními lékaři a rozhodovali jsme se společně, do kterých nemocnic máme zraněné vojáky poslat, aby měli co největší šanci na uzdravení.
Když se naskytla klidná chvilka, měli jsme příležitost seznámit se s různými vojáky. Bojovali tam chlapci různých národností: Ázerbájdžánci, Rusové, Lezgové a mnozí další. A všichni bok po boku bojovali za svou vlast, za Ázerbájdžán.
Autorka: Šelale Hasanova