Ismail Veliyev
Výkon tří set Sparťanů v bitvě u Thermopyl, která se odehrála v roce 480 př. n. l., je až do dnešních dnů uváděn jako názorný příklad odvahy a hrdinství.
Byly o něm natočeny tři hollywoodské filmy, první v roce 1962, druhý, nejslavnější, v roce 2006 (režie Zack Snyder) a třetí v roce 2014. Samozřejmě, je v nich mnoho nepřesností a někde je jasně vidět fantazie tvůrců, ale jaká byla skutečnost?
Tehdejší světová velmoc, Achaimenovská Persie, se rozhodla podmanit si země Héllas (starověké Řecko). Když se to dozvěděly kmeny a národy, kterým také hrozilo perské zotročení v případě pádu Řecka, dohodli se, že se spojí ke společné obraně. Byl vypracován plán, taktika a strategie celé vojenské akce.
Pro rozhodující bitvu bylo vybráno místo v úzké rokli u jediné cesty, po které mohla perská vojska projít, aby se zmocnila bohatých měst v centrální části regionů Hellady.
Tomuto místu se říkalo Thermopylská soutěska. Cesta zde vedla mezi poměrně strmými horskými svahy, což značně zužuje čelní bojiště.
Obrovská nepřátelská armáda tak do značné míry ztrácela početní převahu a manévrovatelnost se tím snížila téměř na nulu. Obránci proto mohli rozdrtit nepřítele, který byl nucen bojovat v malých jednotkách, které musely následovat jedna druhou.
Leonidas, velitel spartské armády, byl jmenován velitelem spojenecké helénské armády. Zde je třeba říci několik slov o spartských válečnících, kteří byli, mohu-li to tak říci, jakési profesionální „speciální jednotky“ své doby.
Ve státě Sparta byli všichni muži už od útlého věku cvičeni pouze v oblasti válečnictví. Rozvoj fyzické síly, obratnost, vytrvalost a schopnost ovládat zbraně byly jediným smyslem života spartských mužů.
Heslo, kterým byli vyprovázeni do války – „se štítem nebo na štítu“ – odráží jejich pohled na svět. Sparťan, který šel do bitvy, musel buď zemřít se ctí (jeho tělo mělo být přineseno se ctí na štítu), nebo se vrátit jako vítěz (se štítem) a stát se čestným členem a oblíbencem své společnosti.
Leonidova armáda byla, stejně jako armáda Peršanů, vícekmenová a čítala (pravděpodobně) 7 000 mužů.
Ze samotné Sparty bylo vybráno pouhých 300 mužů.
Nakonec přišly dny boje. Během prvních dvou dnů v soutěsce Thermopyly Řekové odrazili perské útoky, ale třetího dne bitva dospěla ke zlomu.
Vybraná skupina perských speciálních jednotek obešla horskou cestu a mířili do řeckého týla. Když se to Leonidas dozvěděl, uvědomil si, že takhle všichni zemřou. Proto urychleně poslal většinu své armády pryč a spolu se svými Sparťany, Thespiány a některými dalšími Řeky zůstal vzadu.
Leonidas a všichni ti, kteří s ním zůstali, padli, ale tím, že zdrželi perský postup, umožnili přeskupení zbývajícím řeckým silám. Řecké ztráty za tři dny činily asi 4000 mužů, perské pětkrát tolik.
Peršané pohřbili padlé řeky s vojenskými poctami na stejném kopci, kde se odehrála poslední bitva. Brzy poté tam byla vztyčena socha lva (Leonidas znamená v řečtině „jako lev“) s krásným epitafem.
Podobné příklady vojenské zdatnosti se objevily i jinde ve světových dějinách. Legendární výkon, dobře zachycený v epickém vyprávění, se však stal symbolem vojenské slávy po celá staletí.
Sparťané 21. století
Jedním z takových příkladů hrdinství je bezpochyby osvobození města Šuša v Karabachu ázerbájdžánskou armádou v Listopadu 2020.
Šuša je nepřístupné město – pevnost, kterou založil v roce 1751 karabašský chán Panahali. Nějakou dobu se proto zpočátku jmenovala Panahabad. Nachází se na obrovském žulovém masivu, který stoupá až do výšky tří set metrů.
Do města se dostanete pouze jedinou a dobře viditelnou cestou, která mohla být zablokována, a díky tomu obránci dokázali vzdorovat mnohonásobně silnějšímu nepříteli.
Odhodlání osvobodit město v rámci protiofenzivy začalo 30. října. Bylo rozhodnuto provést tuto operaci s pomocí 400 členů speciálních jednotek. Měli urazit 100 km ve 4 oddílech po 100 vojáků a zaútočit na nepřítele z týlu.
Čtyři stovky odvážlivců se k cíli přesouvaly pět dní po kradmých, horských stezkách, lesními houštinami, strmými roklemi; jedly jen suché příděly, spaly na zemi, nedělaly si žádné tábory ani oheň, aby nebyly odhaleny.
Každá skupina přesně věděla, na které straně žulové stěny se nachází, a kdy mají šplhat nahoru jako horolezci. Mít s sebou samopaly nebo kulomety v takové situaci nebylo možné, proto byli vojáci vyzbrojeni pistolemi, granáty a noži.
Ázerbájdžánské velení vědělo, že nepřítel očekává útok z cesty, a proto simulovalo svůj záměr zaútočit na město z tohoto jediného logicky možného směru.
Když se od 6. do 7. listopadu „pavouci“ speciálních jednotek drželi na stoupající strmé žulové stěně, rodná země, z Boží milosti, také pomohla; celé okolí se zahalilo do mlžného závoje. V nepřátelském táboře náhle propukly výbuchy v různých městských čtvrtích, byly skrze mlhu slyšet výkřiky a krátké přestřelky.
Okupanty zachvátila panika; byly případy, kdy Arméni, kteří nechápali, co se děje, a báli se každého stínu, stříleli po sobě navzájem.
Podle nejkonzervativnějších odhadů bylo ve městě nejméně 2000 arménských vojáků (počet mrtvých následně odhadl Mezinárodní červený kříž). Měli k dispozici obrněná vozidla, dělostřelectvo, těžké kulomety, granátomety, a všichni vojáci byli vyzbrojeni útočnými puškami.
Všechno toto smrtící vybavení ztratilo smysl díky taktice boje zblízka, kterou použili ázerbájdžánští „sparťané“.
Naprostá většina arménských vojáků byla zraněna nebo zabita – i přes mnohem lepší vybavení. S využitím dělostřelectva a dalších zbraní, které vzali padlým nepřátelům, se ázerbájdžánským speciálním jednotkám podařilo vytvořit opěrný bod a udržet osvobozenou pevnost až do příchodu posil.
Ztráta strategicky důležitého města Šuša znamenala pro arménskou armádu katastrofu; ocitla by se v pasti a byla by rozdrcena. Nepřítel proto oznámil kapitulaci a zastavení bojů.
Dokument zaznamenávající vítězství ázerbájdžánské armády a akt úplné kapitulace arménské strany podepsaly v noci z 9. na 10. listopadu hlavy států Ázerbájdžánu, Arménie a Ruska (jako ručitel).
Vzhledem k výjimečnému významu operace a bezkonkurenčnímu hrdinství, které zde ázerbájdžánská armáda prokázala, je 8. listopad, den osvobození města Šuša, vyhlášen Dnem vítězství ve 44 denní válce roku 2020.
Je to den vítězství ve Velké vlastenecké válce, která osvobodila ázerbájdžánská území od 30 let trvající okupace a obnovila územní celistvost a svrchovanost Ázerbájdžánu.
Sláva ázerbájdžánských „sparťanů“ 21. století bude také žít navždy. Až se dozvíme další podrobnosti a okolnosti tohoto nevídaného a úspěšného činu, budeme mít zdroj hrdosti a inspirace pro budoucí generace ázerbájdžánských občanů.