Nehledě na pandemii a karanténu byla v Baku, v Národním muzeu dějin Ázerbájdžánu, otevřena velmi zajímavá výstava pod názvem „Karabach – Splněný sen“.
I přes pandemii koronaviru a s ní spojená tvrdá opatření se v bakuském Národním muzeu dějin Ázerbájdžánu otevřela výstava „Karabach – Splněný sen“. Ve své úvodní řeči během vernisáže ředitelka muzea Naila Velichanliová vyzdvihla hlavní poselství výstavy, jímž je hrdinství ázerbájdžánského lidu ve vlastenecké válce a jeho velkolepý vojenský triumf.
Podrobné informace hostům poskytl šéf oddělení pro pořádní vědeckých výstav muzea a kurátor nynější výstavy Sabuhi Achmedov. Přední odborník a docent historických věd pro náš web vysvětlil procesy, které se odehrávaly během 44denní války v Karabachu.
– Pane docente, mohl byste nám něco říct o konceptu muzea Vítězství?
– Vytvoření muzea bylo svěřeno ázerbájdžánskému ministerstvu kultury. Konkrétně já jsem navrhl koncept expozice, který byl přijat jako základ nového muzea.
Již dnes sbíráme exponáty pro nové muzeum, které bude umístěno v muzejním centru. V Národním muzeu historie Ázerbájdžánu jsme již vytvořili malou koncepční kopii muzea Vítězství v podobě samostatné výstavy s názvem „Karabach – Splněný sen“.
V muzeu „Vítězství“ budou reprodukovány veškeré vojenské operace, ke kterým došlo během 44denní války. Bude tam také nastíněna krátká historie Karabachu a návštěvníkům muzea budou představeny různé předměty spojené s účastníky bojů, např. trofeje atd.
Budovu muzea je v plánu postavit vedle Parku vojenských trofejí. Finální podoba budovy je stále v procesu vývoje a na jeho návrhu se podílí mnoho architektů z různých zemí, včetně těch evropských.
– Jak byste jako vojenský historik vysvětlil následující překvapivý fakt: navzdory všem historickým dokumentům, artefaktům, topografickým a historickým mapám Arméni tvrdí, že jsou původními majiteli našeho území. Co jim na to dává právo? Ráda bych pochopila logiku našich sousedů.
– Je nepravděpodobné, že zde najdete logiku. Jedná se o elementární aroganci. A nic jiného. Archeologové nedávno objevili mince ze 14. století, na nichž bylo arabským písmem napsáno Karabach. Mince je atributem státu a nikdo to nemůže popřít. Existují dokumenty potvrzující náležitost Karabašského a Irevanského chanátu k Ázerbájdžánu.
Například Kurukčajská dohoda potvrdila převod Karabašského chanátu pod správu Ruské říše. Slavnostní podpis se konal 14. května 1805 v ruském vojenském táboře na břehu řeky Kurekčaj nedaleko města Gjandža.
Smlouva byla sepsána v ruštině a podepsali ji chán Ibrahim Khalil a hlavní velitel vojsk v Gruzii P.D. Cicianov (jménem císaře Alexandra). Jak se můžeme přesvědčit, ve smlouvě nejsou žádná arménská příjmení, anebo toponymum „Arcach“.
Další smlouvu, tenkrát Gulistánskou, podepsal na ruské straně vrchní velitel vojsk na kavkazské frontě a v Gruzii generál N.F. Rtišev a na perské straně chán Mirza Abdul-Hasan, poradce pro tajné záležitosti perského dvora Šáha Kadžára.
Touto dohodou byly Karabašský, Gjandžský, Irevanský a další chanáty uznány jako součást Ruské říše. Musím podotknout, že chánové byli turkického původu, nikoliv arménského.
Co v tomto případě dává Arménům právo požadovat území Ázerbájdžánu?
Tvrdí, že „tu byli vždy“, a to s odkazem na Plinia, Hérodota. Avšak, (poznámka redakce: usmívá se) v tomto případě podle výroků antického historika citovaného Armény lze pochopit, že Hérodotos o žádném Karabachu vůbec netušil.
Ale i když se řídíte podobnou logikou, pokud se jí vůbec můžete držet, protože máte zdravý rozum, musíte si pamatovat, že podle historických měřítek byla v nedávné době (ve 13. století) téměř celá východní Evropa dobytá Mongoly.
Takže obecně si dnešní Itálie (Římská říše), může nárokovat území Anglie, Francie, Německa, Tuniska, Egypta atd.?
Zcela správně! Drzosti našich sousedů také napomáhá skutečnost, že naši vědci nebyli schopni adekvátně vyložit světu naši historii. Nehledě na to kolik historiků každoročně promovalo na našich univerzitách, o dějinách Ázerbájdžánu si psal cokoliv kdokoliv, jen ne my!
Navíc dnes máme katastrofický nedostatek vztahů mezi příbuznými obory. Například historici se zabývají pouze výzkumem písemných zdrojů, ale nejsou obeznámeni s archeologickými nálezy.
Jako vojenský historik, který napsal 30 knih o historii, ze nichž se 15 týká přímo vojenské historie Ázerbájdžánu, musím říci, že za přítomnosti nejbohatších vojenských dějin jsme je studovali velmi povrchně. Taktické techniky boje, zbraně atd. nebyly studovány a prezentovány.
V Ázerbájdžánu stále neexistuje žádný specializovaný vojenský časopis nebo vojensko-historické televizní programy. Lidé, kteří znají své hrdiny, nevědí, díky jakým hrdinským činům se stali takovými.
Například když mluvíme o tak významných státech, jakými byli Atabekové, Kara Goyunlu, Ak Goyunlu, Safiovci – málokdo ví, díky jakým bitvám stavěli své říše. Byl bych velmi rád, kdyby bylo toto téma prostudováno podrobněji a vážněji.
– Na základě vašich slov, jak byste popsal povahu bitev poslední 44denní války v Karabachu?
– Z hlediska vojenské historie byla země na tuto válku dokonale připravená! Kromě toho, z vojenského hlediska se podařilo něco nevídaného – ázerbájdžánská strana s minimálními ztrátami (asi 3 000 vojáků) ve velice krátkém časovém období osvobodila téměř 10 000 kilometrů čtverečních nejtěžšího horského terénu.
– Ale tři okresy – Agdam, Lačin, Kelbadžar jsme dobyli prakticky bez boje!
– To, co přimělo Armény k souhlasu s našimi podmínkami a podstoupení těchto oblastí, byla jak naše taktika, tak i průběh bitev v Karabachu. Arméný už neměli sílu ani lidské zdroje, aby je udrželi.
Dnes mnoho vojenských teoretiků studuje zkušenosti z našich bitev v této válce. Například ruští odborníci analyzují zveřejněné fotografie z družic, protože celá obrana Arménů byla postavena na klasických modelech sovětského vojenského myšlení.
Byli jsme s tím dobře srozuměni, a i když jsme navenek jsme hráli podle těchto pravidel, neustále jsme měnili strategickou geografii bitev. Což nepřítele úplně zmátlo.
Hlavními složkami vítězství byly a zůstávají – zdroje státu a morální ochota lidí vést válku. Dovolte mi uvést příklad mého přítele, plukovníka nadporučíka speciálních sil Ramila Džafarova, který hrdinsky padl v bitvách u města Šuša 5. listopadu.
Svého času absolvoval Rjazaňskou výsadkářskou školu v Rusku a v roce 2001 už byl nadporučíkem ve službě speciálních jednotek. Právě v té době jsem byl jeho podřízeným. V období 2001–2020 se Ramilovi podařilo absolvovat kurzy speciálních jednotek v Turecku a sloužit v mírovém kontingentu našich vojsk v Afghánistánu.
Když stát investuje prostředky do vytvoření příslušného důstojnického sboru, nakupuje nejnovější zbraně a vše, co je potřeba k zajištění vedení moderního boje, a zároveň je morálka vašich bojovníků na vysoké úrovni tak je to přirozené, že výsledky nemohou být špatné. Pokud jde o vysokou morálku, je to, opakuji, jednou z hlavních podmínek úspěšného boje.
Melek VALIZADE