Pokračujeme dále v našich rozhovorech seznamujících evropské čtenáře s významnými osobnostmi Ázerbájdžánu, které jsou nějakým způsobem spojeny s Karabachem. Za třicet let okupace karabašského regionu šířilo informačním prostorem tolik dezinformací, že jsme dnes nuceni znovu prokazovat i zjevná historická fakta.
V současné situaci se nabízí srovnání s, na východě velmi populární, anekdotu o hodžovi Nasreddinovi. V této anekdotě hodža dlužil jednomu člověku a dlouho dluh nesplácel. Zoufalý věřitel přinutil hodžu jít s ním k soudci. Na to hodža odpovídá, že nemá osla, protože manželka na něm jela na trh. Věřitel mu tedy poskytl krásnou mulu. Hodža si také vzpomněl, že manželka vyprala jeho oblečení a že nemůže jít k soudu jen ve spodním prádle. Rozzlobený věřitel mu tedy poskytl i krásnou čuchu (svrchní mužský oděv nošený v severním Kavkazu) a navíc ještě dobré boty, protože ty hodža z nejsných důvodů také neměl. Když byli u soudu, žalobce pověděl soudci o tom, jak ho už dlouho hodža Nasreddin trápí a nevrací dluh.
Na obvinění reagoval Nasreddin tím, že se obrátil na soudce a řekl: „Pane soudce, neposlouchejte ho. Tento člověk je nemocný. Říká na vše, co vidí kolem sebe, že patří jemu! Nyní, pokud se zeptáte, čí je ta mula, na které jsem sem dorazil, zase řekne, že je jeho.“No ano, dorazil jsi přece na mé mule!
-A zeptejte se, čí čuchu mám na sobě. Určitě zase odpoví, že je jeho.
-Koho jiného by byla, jistě, že je moje! – rozčilil se věřitel.
-No, tak vidíte. A co třeba boty na mých nohách, ty jsou taky tvoje?!
-No samozřejmě! – vzkřikl věřitel rozhořčeně.
A tak tedy soudce nařídil ostraze, aby vyvedli věřitele z budovy soudu a navíc mu napráskali.
Tato anekdota je velmi podobná naší situaci s Armény v Karabachu. I dnes jsme nuceni donekonečna psát a pořád prokazovat, že Karabach patří nám, a to z hlediska historického, právního i občanského. Celému světu předkládáme historické důkazy, které jsou také v archivech minimálně těchto tří zemí – v Rusku, Iránu a Turecku.
V našem rozhovoru není třeba něco dokazovat. Na příkladu literátky, básnířky Afag Rafig, bychom chtěli jen nastínit, jakou paletou pocitů si náš národ prošel během čtyřiačtyřiceti denní karabašské války:
– Paní Afag, básníci byli vždy jakýmsi amplionem, hlasem a svědomím národa. Jak byste ohodnotila vše, co se dělo v naší společnosti během bojů o Karabach v roce 2020?
– Stále si pamatuji válku 90. let. Vzpomínám si, jak jsem plakala, když zemřel novinář Čingiz Mustafajev. Vzpomínám si na hrůzu z Chodžaly, na děsivé obrázky mrtvol dětí a starých lidí na televizních obrazovkách, pamatuji si na pocit naprosté bezmoci nad tímto ohavným zločinem. Obrovská země – SSSR – se rozpadala. Ázerbajdžán tehdy ještě nebyl jednotný a neměl vlastní armádu ani zbraně. A navzdory celé té hrůze dokázali ještě naši vojáci, policisté i obyvatelé vysídlovaných regionů udržet území po dobu čtyř let a bojovat proti nepříteli.
Síly však nebyly vyrovnané, protože nepřítel byl zákeřný a zbabělý a schovával se za zády svých silnějších patronů. Věřili, že přišel jejich „okamžik slávy“. Vždy se mi vybaví scéna z knihy R. Kiplinga „Mauglí“, kde se za tygra Šer Chána schovával zbabělý šakal Tabaki a řval nejvíc.
Vrcholem tragédie té doby byla kapitulace města Šuša. S matkou a sestrou jsme tam jednou v dětství chvilku pobývaly. Vzpomínám si na pláně Džidyr (Cıdır düzü), pamatuji si hedvábnou trávu, co tam byla. Dokonce jsem na ní i uklouzla a spadla, ale nebolelo to, protože byla opravdu měkká. Dole tekly řeky a nedaleko byl dům našeho básníka Molly Panah Vagifa (1717-1797).
Nezapomenutelné pocity z dětství – potěšení z té krásy – zůstávají v mé paměti. A proto když byla obsazena Šuša, cítila jsem zvláštní bolest. Každý rok 8. května (pozn. redakce – okupace Šuši byla načasována Armény na den vítězství sovětské armády nad nacistickým Německem) se v mém srdci znovu ozývá bolest a myslím, že nejen v mém. Mám v deníku napsány následující řádky: „Jednoho dne, téhož květnového dne, se k nám vrátíš, překrásná Šušo.“ Měla jsem na mysli květnový Den vítězství 9. května, kdy se dvě vítězství spojí v jedno: „a radost bude kvést v srdcích unavených.“
Nyní pracuji na své čtvrté básnické sbírce, která je mi velmi drahá. Přijde mi zajímavé ji porovnávat s ostatními, protože v předchozích bylo plno bolesti a hořkosti. Jako příklad uvedu verš: „Pro nás na polích rozkvétá mák a politici jen plýtvají papírem.“.
Letos nám, díky bohu, v Karabachu konečně rozkvete mák a to je neuvěřitelný pocit. Vítězství není možné bez bolesti a krve. Je velmi bolestivé vidět na fotografiích mladé, krásné a zářící tváře, a vědět, že ti lidé zemřeli pro naši zemi. Anebo se setkat s vojáky, kteří v boji ztratili ruce, nohy, oči… ale to co udělali pro nás a naši zemi, na to se nikdy nezapomene.
Válka pro nás začala 27. září 2020. To ráno jsem si přečetla na Facebooku příspěvek novináře-blogera Hamida Hamidova – „Začalo to. Modleme se za naše kluky. “
Poté jsme všichni pochopili, že v sázce je celá naše země. Vůbec jsme nepochybovali, i když jsme nevěděli, zda máme zbraně, jak bude válka vedena ani co se stane. Jen jsme prostě cítili, že vyhrajeme. Koneckonců, naše věc byla spravedlivá. Jednou jsme četli o vykořisťování sovětských vojáků, kteří bojovali proti nacismu, ale tenkrát to bylo jaksi daleko od naší reality.
Staří lidé si často stěžovali na naši mládež. Říkali, že za chvíli z mladých nebude nikdo ochotný bránit zemi. Ale když jsem viděla, jak naše děti, které nikdy neviděly Karabach, šli do boje, uvědomila jsem si, že to bylo volání krve, volání země, vlasti.
Tentokrát to bylo jiné. Každý den přinesl vítězství. Náše vlajka byla vyvěšena v osvobozených vesnicích a městech. Byly to nepopsatelné pocity! Na ulicích se v očích úplně cizích lidí dalo vyčíst, že jsme všichni zajedno.
A všichni se těšili, až se nám navrátí město Šuša. V tomto místě se zrodila spousta úžasných ázerbájdžánských básníků a skladatelů, je zde duchovní počátek naší země. Všichni jsme po každé zprávě o bojích v tom či onom městě, nebo vesnici, čekali se zatajeným dechem na zprávy o Šuše.
Od 4. do 5. listopadu si pamatuji, jak si lidé navzájem říkali o obrácení našich směrem k Šuše. Věděli jsme, že brzy přijdou další zprávy. V noci jsme nespali, ale zavírali jsme oči a mentálně posílali energii a sílu, abychom pomohli našim vojákům. Čekali jsme na den osvobození Šuši, a když k tomu došlo, když prezident v televizi prohlásil: „Šušo, sen azadsan“! (Šušo, jsi svobodná!), bylo to neskutečné.
Nedá se to popsat slovy: slzy, taková pýcha a radost! Lidé vycházeli do ulic, radovali se, tančili, objímali se i naprosto cizí lidé (musím dodat, že to bylo během pandemie). Těm, kteří zemřeli za osvobození našeho území, patří velký dík, uctivá poklona a věčná památka.
-Říkáte, že všichni byli zajedno, čím se ta jednota ještě projevila?
– Z důvodu pandemie, jež trvala v tu dobu už více než půl roku, měla spousta lidí nelehký život – mnozí přišli o práci. Ale přesto už od počátku, aniž by se předem domluvili, všichni lidé začali pomáhat ozbrojeným silám a posílali vše, co měli, na frontu – za vítězství (pozn. ed. – hluboce dojata, plakala).
V dětství jsme četli, jak kdysi v Sovětském svazu dávali lidé, navzdory potížím, vše na frontu pro vítězství nad nacismem. To samé jsme zažili během těch čtyřiačtyřiceti dnů války.
Viděli jsme, jak špatně oblečení staří lidé v roztrhaných botách šli na poštu a posílali své důchody na frontu. Děti rozbily svá prasátka a předaly peníze svým rodičům, aby mohly být převedeny na účet ozbrojených sil. Celá společnost žila jednou myšlenkou, jedním zájmem a společně jsme šli k vytouženému vítězství.
Ve svých básních jsem požádala o odpuštění veterány, kteří bojovali proti nacistickému Německu. Možná to neví každý, ale 600 000 Ázerbajdžánců šlo do války a polovina z nich se nevrátila. Ázerbájdžán poskytl přední linii ropu, díky čemuž jsme vyhráli. Nebýt nafty z Baku, nebylo by co natankovat do letadel, tanků, ani lodí. Děti, ženy i staří lidé v té době pracovali ve vojenských továrnách ve dne v noci. Z nějakého důvodu se na to v bývalém SSSR zřídka kdy vzpomíná.
A v bojích 90. let jsme se nemohli sjednotit, protože ne všichni se tehdy postavili za vlast. Ve verších jsem psala: „Jak můžete žít pokojně, radovat se, chodit po bulváru, když nepřítel pošlapává naši zemi.“. A taky jsem psala, že „přijde den, kdy přijdeme k hrobům mučedníků, pokloníme se a řekneme „děkuji‘. A území Karabachu bude plakat štěstím.“. Jinak to nejde. Jak řekl Bulgakov: „Všechno dobře dopadne, na tom je postaven svět.“. Je škoda, že se to všechno děje skrze krev a bolest. Vítězství není jen radost, ale také zármutek nad zemřelými, takový koktejl zármutku, štěstí a bolesti. A každý z nás ten nápoj pil 10. listopadu 2020.
– Jela jste za války na frontu?
– Měla jsem štěstí a byla jsem jednou na frontě. Ještě před válkou jsem se seznámila s ženou jménem Olja. Je ředitelkou cestovní společnosti, která nám, Ázerbájdžáncům, ukazuje naši zemi a vypravuje její příběh. A to vše dělá s takovou láskou! Olja je Ukrajinka s ruským občanstvím, která je vdaná za Ázerbájdžánce a má syna. Hned první den války na sebe vzala tato úžasná žena odpovědnost za uspořádání sbírku věcí na frontu. Lidé k ní přinášeli, co mohli – vodu i další potřebné věci. Stát sice poskytoval vojákům vše, ale i tak lidé s láskou nosili pro vojáky všemožné věci. Během války jsme byli všichni jako jeden celek.
V Ázerbájdžánu žije mnoho národností, ale nikdo nezůstal stranou. Spousta z nich se přihlásila jako dobrovolníci – Lezginové, Talyšové, Rusové i zástupci jiných národů. Chtěli na frontu, protože ta třicetiletá bolest z války, kterou zažili ještě v dětství, nebo o ní slyšeli, je úplně vyčerpala. Děti, které rodiče vynášeli v náručích z hořících domů, které prchaly bosé sněhem v zimě přes hory, se nyní vrátily do svých měst, aby je v tancích a se samopaly v rukou vysvobodily z okupace.
Mnohé ženy vařily jídlo, pekly koláče a sladkosti a posílaly to všechno na frontu. Já jsem také pekla a každý koláček byl upečen s láskou. Poté vojáci prostřednictvím Olji vyjadřovali všem svou vděčnost, protože pro ně bylo velmi důležité cítit podporu lidí. Mezi dopisy, které Olja přeposílala na frontu, jsem přidala také i svůj dopis s básní. Po nějaké době mi zazvonil mobil, a když jsem zvedla telefon, ukázalo se, že volá člověk ze Šuši, který dostal můj dopis. Rozbrečela jsem se a začala jsem za vše děkovat jemu i jeho spolubojovníkům. Na tyhle okamžiky se nezapomíná.
Jela jsem na frontu v autě plném věcí i lidí. Cestou jsem zaslechla rachot kanonády houfnic. Pak mi řekli, že to stříleli naši. Předtím jsem si myslela, že když něco takového uvidím, nebo uslyším, určitě omdlím. Ale uvědomila jsem si, že bych i já sama bych byla schopná střílet, protože těchto 30 let pekla v sevření nejistoty, že to někdy skončí, může přivést člověka k veliké krutosti.
– Co myslíte, dokázali bychom po všech událostech znovu žít v míru s Armény?
– Od války uplynulo teprve půl roku. Nyní je těžké hovořit o míru. Musíme ale pamatovat na to, že po celou dobu okupace našeho území žilo, a i nyní žije, v Ázerbájdžánu více než třicet tisíc Arménů, přičemž jejich sousedé i kolegové v práci věděli o jejich národnosti. Tohle ukazuje, že pravděpodobně v budoucnu bude soužití možné.
Jen si to představte, třicet tisíc Arménů žilo v zemi, které jejich krajané okupovali 20% území. V zemi, kam musel uprchnout jeden milion Ázerbájdžánců vyhnaných z Arménie a Karabachu. V zemi, která má stále spoustu nezvěstných vojáků z první karabašské války.
Jsme mírumilovní lidé. Myslím si, že pokud protistrana nebude sycena nepřátelstvím a nenávistí, pak se obyčejní lidé vždy dokážou dohodnout a žít v míru. I když to nebude snadné a určitě ne hned. Tahle válka zanechala hodně krve a ran …
