Názor profesora a dědice starobylého karabašského rodu Melik-Aslanovů.
Zcela nedávno jedna z ázerbájdžánských zpravodajských webových stránek zveřejnila článek o starém domě ve vesnici Tug nedaleko města Šuša, který kdysi patřil slavnému vědci a prvnímu ministru železnic Ázerbájdžánské demokratické republiky, begu Chudadadu Melik-Aslanovovi.
V tom článku představíme některé zástupci tohoto slavného rodu tak, jak o nich bude vyprávět přímý dědic slavného beje Chudadada Melik-Aslanova, který svým uměním a profesionalitou oslavuje Ázerbájdžán, ať už doma nebo v zahraničí.
Vnukem beje Melik-Aslanova je znamý dirigent a lidový umělec, profesor Ramiz Melik-Aslanov. Podařilo se nám ho v Istanbulu oslovit a udělat s ním rozhovor, během kterého nám pověděl o svém otci, dědečkovi, rodinných tradicích, a také o svých tvůrčích plánech spojených s Karabachem.
– Pane Melik-Aslanove, čerstvě jsme se dozvěděli, že novináři našli domov vašich předků ve vesnici Tug. Dům patřil vašemu dědečkovi, beji Chudadadu Melik-Aslanovovi. Povězte nám o tomto slavném muži více.
– Bej Chudadad Aga oglu (syn Agy) Melik-Aslanov, můj dědeček, se narodil v Šuše v červnu roku 1879. Absolvoval v Šuše reálku, mám doma jeho maturitní vysvědčení a všechny jeho dokumenty z tohoto období. Pak nastoupil na Petrohradský železniční institut. V té době lidé vnímali absolventy tohoto institutu stejně, jako my dnes vnímáme astronauty.
Po absolvování institutu v Petrohradě (ještě v období monarchie), pracoval nějakou dobu v Petrozavodsku v Karelii. V době působení zde byl bej Melik-Aslanov prvním ázerbájdžánským profesorem technických věd. Je to obdivuhodné, jelikož se stal profesorem už jako třicátník. Sepsal mnoho vědeckých publikací a prací.
Z Petrozavodsku byl poslán do Kutaisi, kde byla podle jeho projektu postavena velmi složitá horská železnice. Podle mě je to jedna z nejsložitějších železničních tratí na světě, protože je vedena tunely skrz strmé kavkazské hory.
V roce 1917 byla vytvořena Zakavkazská federace a rozhodnutím prozatímní vlády byl Melik-Aslanov jmenován ministrem železnic, tehdy tato se funkce nazývala – Komisař železnic Zakavkazska. V pozici ministra železnic v Zakavkazské federaci se stal prvním představitelem Ázerbájdžánu, který zastával tak čestnou a důležitou funkci.
V roce 1918, po pádu ruské carské říše, bylo Zakavkazsko rozděleno na nezávislé republiky: Gruzii, Ázerbájdžán a Arménii. A po vzniku Ázerbájdžánské demokratické republiky nabídl její premiér-ministr Mammad Emin Rasulzade mému dědečkovi, aby se ujal funkce předsedy vlády, ale Melik-Aslanov byl člověk patřící vědě. Nechtěl jít do vysoké politiky, ale přesto souhlasil s vedením železničního resortu a resortu pošty a telegramu (v moderním smyslu se jedná o ministerstvo komunikací – pozn. red.).
Pracoval tam do nastolení sovětské moci – po roce 1920 byl samozřejmě ze zastávané funkce propuštěn. V tu dobu byl jedním ze zakladatelů Ázerbájdžánského polytechnického institutu – nyní je to Ropná akademie. Portréty Melik-Aslanova stále visí v Ropné akademii, i na ministerstvu komunikací a v hlavním ředitelství železnic.
Dokonce i po příchodu bolševiků byl můj dědeček nějakou dobu zástupcem Státní plánovací komise. Byl také hlavním redaktorem při zavádění latinské abecedy v Ázerbájdžánu. Jeho kariéra pokračovala až do roku 1929.
Poté následovala zatčení… Poprvé byl uvězněn v roce 1929 a propuštěn v roce 1931. Je nutno poznamenat, že jeho znalosti byly vysoce hodnoceny nejen u nás, ale i v Moskvě, i když kvůli svému původu se vůbec nehodil nové vládě.
Pak přišlo v roce 1933 druhé uvěznění, které trvalo do roku 1935. Můj otec a babička jezdili do Tbilisi k Hamidu Sultanovi, který byl pro Ázerbájdžán významnou osobností – sovětským a ázerbájdžánským státníkem, lidový komisař vnitra Ázerbájdžánské SSR (1920-1921) a předseda Rady lidových komisařů Nachičevanské ASSR (1925-1929). Z Tbilisi zavolali prvnímu tajemníkovi ázerbájdžánské komunistické strany Mir Džafáru Bagirovovi, a poté nám oznámili, že otec bude propuštěn.
Melik-Aslanov byl uvězněn v Bajilovské věznici. Když pro něj toho dne odpoledne příbuzní přišli, bylo jim řečeno, že bude propuštěn až zítra, protože dnes už je pozdě. Druhý den, když přišel můj otec, oznámili mu, že bej Melik-Aslanov náhle zemřel. Bylo to zjevné, že ho zabili… Příbuzným ani neřekli, na kterém hřbitově byl pohřben. Dosud nevíme, kde se hrob nachází a zda vůbec ve skutečnosti nějaký hrob má…
Od té doby až do roku 1956 byla naše rodina považována za rodinu „nepřítele lidu“. Nejvíc se to projevilo na mém otci – nepřijali ho do komunistické strany a byl propuštěn ze všech funkcí. Ale můj otec, Lutvali Melik-Aslanov, šel vědeckou cestou a stal se doktorem věd, profesorem a držitelem státní ceny. Byl slavným odborníkem, jenž stál u zrodu ropného průmyslu naší země – byl zástupcem ředitele vědecko-badatelského ropného institutu. Dopady označení „nepřítele lidu“ jsem pocítil i já během studia ve škole. I když tehdy ještě neobeznámený se spletitými politickými detaily, stejně jsem vnímal „zvláštní“ přistup ostatních vůči mé osobě.
– Je známo, že Melik-Aslanovovi měli domy nejen ve vesnici Tug, ale také v Šuše. Zachoval se váš dům v Šuše?
– Co se stalo s domem v Šuše nevím. Moje babička, sestra Melik-Aslanova, se provdala a bydlela v domě, který byl nedávno objeven novináři ve vesnici Tug. Tug se nachází nedaleko od města Šuša, bývala to velká vesnice, skoro město. Když jsem tam v 80. letech byl se svou rodinou, otec jel s námi, všechno podrobně vykládal a ukazoval. Říkal také, že by bylo hezké získat zpět to, co nám kdysi patřilo, ale přirozeně to bylo v té době nereálné.
Naši příbuzní měli domy ve Fizuli a v dalších městech Karabachu. Vím o všem, co souvisí s domy našeho rodu a s naším rodokmenem.
Existuje kniha – šlechtická příjmení Ázerbájdžánu. Tam je v kapitole „Genealogie Melik-Aslanovů“ popsána genealogie naší rodiny počínaje 16. stoletím. Jsou tam vyjmenováni všichni zakladatelé našeho rodu.
O jednom z mých předků jsem se docela nedávno dozvěděl velmi zajímavý fakt. Loni jsem náhodou narazil na jednu vědeckou práci týkající se Puškina. Ve své slavné povídce „Cesta do Arzurumu“ (1829) Puškin popisoval, jak se během cesty setkal s mladým poručíkem, bejem Fargadem Melik-Aslanovem.
Začal jsem hledat na internetu a zjistil jsem, že veliký Puškin se nejen seznámil s mým předkem, ale také věnoval mému pradědečkovi báseň. Tady je ta báseň:
Z GAFIZU
(Tábor při Eufratu)
Nenech se unést hanlivou slávou,
Ó, mladý hezoune
Nevrhej se do boje krvavého,
S davem karabašským!
Z této expedice má Puškin řadu tužkových náčrtů, včetně náčrtu portrétu mého předka. Je nadepsán vlastní rukou Puškina a stojí na něm – bej Fargad.
– Nestal se z vás ani vojenský vůdce, ani ropný vědec, ani železničář. Jak se stalo, že vás upoutala hudba?
– Vychovávala mě babička. Kdyby nebylo ji, kdo ví, kým bych se vůbec stal. Moje babička byla obdivuhodným člověkěm, znala několik evropských jazyků a perfektně hrála na klavír. Nikdy mě nehubovala. Hodně povídala o životě a myslím si, že právě její poučné příběhy zformovaly mou osobnost.
Doba, ve které jsem vyrostl, byla velmi těžká – byla to hladová poválečná léta. Všude kolem mě byla přítomná kriminalita a velmi snadno jsem se mohl pustit po špatné stezce. Byly to právě babiččiny příběhy, které mě uchránily před veškerými pokušením té doby. Také její láska k hudbě se přenesla i na mě.
– Dnes, když Ázerbájdžán obnovil svou územní celistvost, probíhá navzdory pandemii rychlým tempem obnova těchto území. Jakou vidíte v tomto regionu, v Karabachu, misi pro sebe?
– Ano, naše fantastické vítězství – věřte mi, nejsem zastáncem velkolepých slov, ale toto vítězství se zapíše do historie Ázerbájdžánu jako jedno z nejskvělejších!
i To, co se našemu prezidentovi podařilo, se nedá popsat. Naše země nikdy neměla tak vynikajícího velitele! Jsem nadšen a nenacházím slov! V prvních dnech války jsem dostával informace z různých zdrojů a uvědomoval jsem si, že Arménie dostává takové rány, ze kterých se bude těžko vzpamatovávat.
Na okupovaných územích byla postavena betonová opevnění a Arméni asi předpokládali, že to stačí na věčné udržení území. Mysleli si, že tyto bariéry nikdy nepřekonáme, ale přece jsme je dokázali překonat!
Samozřejmě zde byla také velmi důležitá morální podpora Turecka a mnoha dalších zemí. To vše výrazně ovlivnilo vývoj událostí.
Ale co chci říci – jsem velmi šťastný, že jsem byl svědkem všech těchto historických událostí, a také jsem velmi rád, že tato válka sjednotila celý lid. Pokud vím, dnes již neexistuje otázka typu „haralisan “(„Z jakého regionu jsi?“ pozn. red.). Stát sjednotil občany všech národností do jedné pěsti, která pak dopadla na nepřítele. Navzdory skutečnosti, že o současné generaci mnozí říkají, jak je zženštilá a žije jen z internetu a chytrých telefonů, se žádný z mladých lidí nechtěl vyhnout službě v armádě.
Všichni moji mladí příbuzní, vnoučata, pravnoučata, toužili jít na frontu. Ne všichni byli nasazeni, spousta z nich byla v záloze. Jsem hluboce dojat, že náš národ má tak silně zakořeněnou schopnost sjednocení se!
Dnes jsou v Karabachu téměř všechna města zničena. Pouze Šuša je víceméně v neporušeném stavu (ve srovnání s městy Agdam a Fizuli. pozn. red.).
Myslím, že takové architektonické památky, jako jsou chánské paláce, mešity, či domy významných osobností Karabachu, se musejí stát muzei. Toto je živá historie naší země a nikdo není oprávněn ji smést z povrchu zemského!
Podle mě by se dne dal konečně uskutečnit sen, který v sobě nosím už dlouho – je na čase vytvořit Karabašský symfonický orchestr. Chápu, že je nákladné, dlouhé a obtížné zakládat orchestr od nuly, ale mám nápad… V roce 1970 byl rozhodnutím ázerbájdžánské vlády vytvořen Rozhlasový a televizní symfonický orchestr. Patřím mezi jeho zakladatele a byl jsem jeho prvním dirigentem.
V roce 1970 jsme se poprvé sešli a roku 1971 jsme měli náš první koncert. V tomto roce 2021 bude orchestr slavit 50 let. V 80. letech tento orchestr vystupoval na všech významných hudebních akcích v zemi, spolu s orchestrem velkého ázerbájdžánského dirigenta Niyaziho! O náš kolektiv byl tehdy velký zájem, ale dnes tento orchestr jen přežívá. Po mém odchodu se tam vyměnilo několik dirigentů. To, co se nyní děje s kolektivem je katastrofa, ale předpokládám, že na jeho základě je možné vytvořit Karabašský symfonický orchestr. Po jeho obnovení a transformaci je pouze třeba jej přejmenovat na Karabašský symfonický orchestr, který pak bude představovat náš Karabach na různých festivalech a akcích. Mohl by důstojně reprezentovat naši starobylou zemi a naše hudební dědictví.
Vybudovat orchestr od nuly není vůbec snadné. Tehdy, v dávných 70. letech, jsem potřeboval 10 let, než se orchestr dostal na nutnou úroveň. Ale když bude orchestr obnoven na základě již existujícího orchestru, na jeho zdokonalení bude nutné jen něco kolem pěti let.
Všechno je třeba udělat dnes s pohledem upřeným na zítřek a velmi vzdálenou budoucnost. Nyní byl zvolen nový ministr kultury, který možná už má podobné plány. Zatím o ničem takovém nevím. Ano, v mugamu (ázerbájdžánský hudební folklór – poz. red.) nemáme obdoby – a to je skvělé, ale také bychom neměli zapomínat na symfonickou hudbu, protože i zde máme co ukázat světu.
Jednou jsem v jednom z mých rozhovorů řekl, že sním o založení symfonického orchestru v Jevlachu (malé město v západním Ázerbájdžánu), který by byl schopen hrát Mahlerovu symfonii, kterou by jevlašští diváci poslouchali se zatajeným dechem. Tehdy to vypadalo jako vtip, ale pokud nebudeme pozvedávat kulturu osvětou a vzděláváním, pak nikdy nic nebude.
Pokud jde o můj nápad s Karabašským orchestrem, jsem připravený si vzít na starost jeho reorganizaci, zatím na to ještě mám sil dost. Jestli mě moje země potřebuje, rád začnu naplno s tvůrčí prací; pokud mě nebude potřebovat – nevadí. Jsem přesvědčen o tom, že ve správnou chvíli budou také ty správné podmínky.
V poslední době se hodně mluví o znovuvytvoření konzervatoře v Šuše. Ani to není jednoduchá záležitost. Uzejir Hadžibejov zval ty nejlepší učitele a hudebníky z celého Sovětského svazu, aby učili na konzervatoři v Baku. Díky tomu jsme za dob mých studií měli nejvyšší úroveň vzdělání a jako výsledek vyrostla celá plejáda skvělých hudebníků, dirigentů, umělců a skladatelů. Je však rozhodně nutné rozvíjet nejen jeden region, ale Ázerbájdžán jako celek. Potřebujeme koncertní sály. V Baku stále chybí koncertní sál s přírodní akustikou. Podívejte se, kolik nových koncertních sálů bylo postaveno v Moskvě i v celé Ruské federaci. A pořád staví dál!
Buďme upřímní, špičkoví hudebníci přijedou jen tam, kde jejich vystoupení potěší především je samotné. A u nás – přijeli, zahráli, lidé zatleskali a bylo to… Když lidé uslyší skutečné představení s dobrou akustikou, každý pocítí tento kolosální rozdíl.
Znovu zdůrazňuji, že jsem pro, aby se vývoj odehrával všude! Dnes je v Istanbulu několik konzervatoří, několik v Ankaře i v Izmiru a v každém dalším tureckém velkoměstě jsou konzervatoře, orchestry, divadla a opery. Nedávno jsem četl, že všechna naše města a vesnice v Karabachu budou postaveny podle jednoho plánu – vhodného pro velkoměsto. To znamená, že jak infrastruktura, tak kulturní život budou také odpovídat městským podmínkám.
V Turecku neexistuje, aby hudebník, který absolvoval studium v Istanbulu, zůstal v Istanbulu. Ne, každý jde tam, kde je práce. A díky svým platům si hudebníci mohou pronajmout byt a žít dobře, aniž by se setkali se sociálními či kulturními potížemi.
Musíme přemýšlet o tom, jak rozvíjet naše města a regiony tak, aby v naší zemi začal veliký kulturní vzestup. A proto musíme všichni, jako jeden muž, už teď a bez prodlení začít kráčet tímto směrem.
Melek VELIZADE