Válku jsem nezažil. Karabach jsem taky neviděl. Ale viděl jsem ruiny. Ruiny, které způsobila válka.
Když jsem zkoumal sebe a svůj život, viděl jsem díky vzpomínkám mým i mých přátel, jak se všechny naše vztahy a celý způsob našeho života obrátil vzhůru nohama.
Naše škola byla zničena a naši učitelé, kteří pro nás byli nedosažitelnými bytostmi, odložili své kravaty a začali na oslech do Íránu vyvážet měď, hliník, kovový šrot a také prodávat dobytek. Ve vychladlých učebnách školy jsme se dozvídali zprávy o nich: někteří byli chyceni na hranicích a byli zavřeni ve stodole spolu se svým dobytkem, někteří byli zatčeni…
Můj otec musel opustit svou uměleckou dílnu, výstavy a bohémský styl života a byl nucen začít podnikat v oboru, kterému vůbec nerozuměl – začal sázet brambory a pšenici. Ale nic dobrého z toho nebylo.
Náhle přišla strašná chudoba, která zasáhla všechny, a změnila kdysi milé a přátelské lidi v démony. A pak…Pak k nám začaly proudit zprávy o padlých ve válce a všude panoval zármutek.
Nyní už je po válce, ale ruiny zůstaly…
Zříceniny, které jsem viděl v Agdamu, byly úplně jiné. Velmi odlišné a nesrovnatelné s našimi představami o válce a se vším, co kdy bylo o válce natočeno a řečeno…
Byli jsme svědky nejrůznějších zvěrstev ze strany Arménů: od bodání starých lidí a dětí bajonety, znásilnění až po upálení našich vojáků zaživa. Abych byl upřímný, já sám jsem si to pro sebe vysvětloval hloupou frází: „Jsou to všechno nepsané válečné zákony.“ Možná proto, že jsem si myslel, že všechna tato zvěrstva nejsou v historii nová a mají analogie, nebo možná jednoduše proto, že jsem nechtěl, aby přemýšlení o tom bylo tak bolestivé…
Ale v dnešním Agdamu jsme svědky úplně jiných zvěrstev. A tato zvěrstva nemají v historii obdoby! Arméni znásilnili nejen lidi, ale také znásilnili půdu, pokáceli stromy, zničili náhrobní kameny i zdi domů. Dokonce rozkopali a zneuctili hroby.
Arméni zničili všechno – půdu, i to, co bylo pod ní. Zdá se, že bylo snědeno vše, co šlo – zvířata i rostliny – neuvidíte tam ani stéblo trávy.
Arméni rozkopali všechny hroby. Podíváte se do nich – a tam je prázdno. Říká se, že hroby byly otevřeny, aby odcizili zlaté zuby z mrtvol. Ale pokud je to kvůli zubům, proč by někdo vykopával ven celého nebožtíka? Kdo tomu uvěří? Možná Arméni také jedli lidské kosti, nebo je prodávali, nebo je používali jako přísady do léčivých lektvarů proti některým, jen jim známým, nemocem?
***
Agdam. Co je to za Agdam (Agdam se překládá jako „bílá střecha“ – pozn. red.). V tomto Agdamu nejsou vůbec žádné střechy. Na žádném z domů. A co teď bude dál? Chcete to všechno znovu postavit? Kolik let to bude trvat? A bude nově postavené město opravdu Agdamem?
Prozatím se toto území stalo výzkumným centrem, laboratoří, kde se dá definovat arménská podstata. A nic víc! V této laboratoři se provádí velmi důležitá práce – ke stanovení nemoci je potřeba stanovit přesnou diagnózu.
Protože lidé, kteří jsou schopni těchto nepředstavitelných hrůz, i jejich správní organizace nazývaná Republikou, jsou vážnou hrozbou, nejprve pro nejbližší okolí, a poté pro celý svět a lidstvo.
***
Když jsem spatřil Agdam na vlastní oči, našel jsem jasnou odpověď na otázku, proč tu nebyla válka. Prý, že existovaly silné a dobře připravená obranné opevnění a v případě bojů se předpokládaly těžké ztráty.
Jsem si však jistý, že vzít Agdam bez boje, bylo záměrnou akcí, jejímž cílem bylo představit Agdam celému světu v jeho současné podobě. Koneckonců, dnes je Agdam úplným vyšetřovacím protokolem, rentgenovým snímkem, který ukazuje arménskou identitu a arménský charakter. Možná kdyby se tu bojovalo, přisuzovalo by se současné zničení města válce. Ilham Alijev však nestřílel a ve výsledku dostal „lékařskou zprávu“. Přečte si ji teď svět?
Neviděl jsem válku a neviděl jsem ani Karabach. Ale viděl jsem „člověka z Karabachu“. Mého kamaráda Ibragima Mirzojeva jsem nazval „Karabach“. Když jsem s ním komunikoval, zdálo se mi, že komunikuji se všemi dětmi z Karabachu, které žijí ve stísněných, dusivých pokojících, ničících jejich životy. Žijí v bývalých studentských kolejí, které byly předány uprchlíkům, a v nichž mizejí jejich sny…
Poté jsme cestovali do města Lačin. Dnes pravděpodobně znám Lačin křížem krážem: kdo tam žil, jaké rodiny, jaké dynastie. Pokud dnes půjdu do Lačinu, pravděpodobně tam můžu pracovat jako průvodce.
A pak mám pár blízkých přátel, kteří pochází z Agdamu. Avšak v Agdamu jsem rozhodně nic z jejich vyprávění neviděl. Když jsem vylezl na nejvyšší bod města – minaret agdamské mešity (budova mešity sloužila jako orientační bod pro arménské dělostřelectvo – pozn. red.), snažil jsem se spatřit alespoň něco z jejich vzpomínek, ale nic jsem nenašel. Nic až na jednu zbylou zeď zničeného Muzea chleba …