Život je nejlepší režisér všech dob a národů. Život člověka se nejčastěji skládá z takových obratů osudu, které by i v celovečerních filmech budily dojem, že jsou příliš dramatické a přitažené za vlasy. Již více než 30 let se žádná ze západních organizací pro lidská práva nezajímá o osud Ázerbájdžánců vyhnaných z jejich domovů v Arménii. Z nějakého důvodu tato etnická čistka, první svého druhu v Sovětském svazu, nebyla dosud nikým oficiálně uznána. A to přesto, že mnozí z těch, kteří byli svědky těchto událostí, či se dokonce na nich přímo podíleli, dnes v současné Ruské federaci zastávají poměrně vysoké funkce.
„Byly mi tři roky, když se naše rodina musela přestěhovat kvůli otci do Baku. Ale naši četní příbuzní a také dědeček s babičkou zůstali v Lehvazu. Jsem z rodiny beja (poz. red. titul turkické šlechty odpovídající zhruba evropskému titulu vévody) Hašima Kelenterliho. Byl to slavný bej, který vlastnil asi deset vesnic na území dnešní Arménie. A tchánem Hašim beja byl Isfendiyar bej, proslulý po celém Zangezuru svým bohatstvím.
Po nastolení sovětské moci mnoho šlechticů ze zřejmých důvodů uprchlo a odešlo ze země. Hašim bej však zůstal. Všechno, co měl, předal kolektivní farmě a zůstal pracovat v rodné vesnici Lehvaz,“ zavzpomínala na úvod Gafarová.
Jak si vaše rodina vzpomíná na události, které se odehrály v souvislosti s protiázerbájdžánskými náladami v Arménii v roce 1988?
Jak se na to dá vzpomínat? Bylo to tak špatné, že mnozí si z toho všeho prostě nechtějí nic pamatovat… Byli jsme jedna země, všechny republiky byly poté podřízeny jedinému centru – Moskvě, a když začali utlačovat lid, zakazovali dětem navštěvovat vyučování, vyhazovali učitele a vyháněli je všemi možnými způsoby, mnozí si nejprve zkoušeli stěžovat, psát stranickým výborům (KSSS), Moskvě a dalším orgánům.
Tehdy ještě nikdo nechápal, že to všechno byla účelná politika. Pak došlo v Kapanu (poz. red. město v dnešní Arménské republice) ke strašlivým událostem, po kterých se vše vyjasnilo. Lidé museli utéct, bez všech věcích opouštěli své domovy, všechna svá zvířata, auta, celá hospodářství. Polovina, která překročila řeku Araz, uprchla do Íránu, ostatní přes Zangilan (tehdy ještě nebyl Zangilan obsazen) přešli do Ázerbájdžánu. Tyhle události se děly v chladném období – v listopadu, v prosinci – a ještě k tomu v horách… Sovětská vláda však nijak nezasáhla, nijak je nezachránila…
Jedna z mých sester žila v Jerevanu, její manžel byl voják. Přiložili mu nůž na krk a řekli, že pokud hned neodjede, celá jeho rodina bude zabita. Ještě tu noc tedy odletěli se dvěma malými dětmi do Baku, nalehko, bez zavazadel… Nějakou dobu zůstávali u nás, pak můj otec pro manžela mé sestry obstaral práci na železnici a oni dostali služební byt.
Celá naše vesnice, všichni naši příbuzní byli ve stejném stavu. Žili s příbuznými, nebo na ubytovnách… Někteří si později s Armény, kteří po těchto událostech začali být posíláni pryč z Baku a dalších měst Ázerbájdžánu, vyměnili své byty. Výměna však zpravidla nebyla vždy rovnocenná, přece neměli moc na vybranou…
Můj otec rozdělil naši chatu poblíž Baku na tři části a příbuzní tam žili rok. Tyto události byly pro všechny velkou ranou… Ne všichni to přežili. Co se na to dá říct…
Váš otec byl železničářem a rodina měla blízko k hudbě. Kdo z rodiny se rozhodl, že budete hudebníkem?
V naší rodině byly čtyři děti. Tatínek měl velmi rád hudbu a byl hudebníkem samoukem, hrál na akordeon, moje matka nádherně zpívala a otec poslal všechny čtyři děti do hudební školy. Hráli jsme na lidové hudební nástroje, já na kamanče (poz. red. svislé housle) a sourozenci na tar (poz. red. strunný nástroj), akordeon a klavír. Vždy než k nám přišli hosté, řešil s námi otec, co pro ně budeme hrát. (poz.red. směje se.) Ale z celé naší rodiny jsem se stala profesionálním hudebníkem jen já.
Mohu říct, že mám v životě velké štěstí. Vždyť se mi povedlo spolupracovat na konzervatoři s takovými vynikajícími ázerbájdžánskými hudebníky jako Sulejman Aleskerov, Vasif Adygezalov, Hadži Chanmamedov, Tofik Gulijev, Nariman Azimov, Ramiz Zohrabov, Ramiz Mirišli, Ramiz Mustafajev a další. Celkem se dá říct, že jsem vždycky měla v životě štěstí. (poz.red. směje se.).
Po absolvování hudební školy v Baku v oborech kamanča a dirigentování lidového orchestru jsem v té době byla první ženou-dirigentkou z našeho ročníku. Poté, již v roce 1990, jsem absolvovala konzervatoř (nyní Bakuská Hudební Akademie.) opět ve dvou specializacích – jako kamančistka a dirigentka lidového orchestru.
Na mých státních zkouškách byl předsedou komise profesor z taškentské konzervatoře Tachalov. Na kamanče jsem hrála Mozartův pátý koncert A dur a jako dirigentka jsem dirigovala lidový orchestr, který hrál klavírní koncert na orientální témata Elmiry Nazirové a Fikreta Amirova, jež pro orchestr lidových nástrojů upravil Sulejman Aleskerov.
Po zkoušce mě profesor Tachalov zval, abych učila na taškentské konzervatoři. Na to mu Sulejman Aleskerov odpověděl, že naše republika sama potřebuje takové hudebnice.
Zapamatovala jsem si to a v září, když jsem přišla na konzervatoř za Sulejmanem (směje se, pozn. red.), jsem mu připomněla, že mě chtěl najmout. Na to mi odpověděl: „Když jsem to slíbil, tak tedy najmu!“ a vzal mě k rektorce Elmiře Abbasové. Stala jsem se tedy učitelem s polovičním úvazkem na konzervatoři pojmenované po Uzejiru Hadžibeyovovi.
V roce 1992 se splnil sen Sulejmana Aleskerova. Díky jeho úsilí byla v Šuše otevřena konzervatoř. Mě tam vzali jako učitelku. Pracovala jsem ve své specializaci kamanča a lidový orchestr. Po arménské okupaci Šuši byla konzervatoř nucena přesídlit do budovy hudební akademie v Baku. Od roku 1994 byl Vasif Adygezalov ředitelem katedry lidových nástrojů a zaměstnal mě už jako hlavního učitelkou. Po smrti Sulejmana Aleskerova v roce 2001 byla šušinská konzervatoř uzavřena…
Když v roce 2002 byla vytvořena Národní konzervatoř, byli tam automaticky přesunuti všichni hudebnici na lidové nástroje, což považuji za obrovskou chybu a ztrátu pro naši národní kulturu. Vysvětlím to – Uzejir Hadžibejov vymyslel, že přesunem se naši hudebníci při studiu klasické evropské hudby neodtrhnou od svých kořenů. Studovali mugam i lidovou hudbu, a umělci lidové hudby tak lépe poznali evropskou hudbu, její zvuk a teorii. V důsledku toho docházelo k vzájemnému obohacení.
Zde je pro vás příklad – Hadžichan Mamedov napsal koncert pro tar se symfonickým orchestrem atd. Myslím si, že je možné zakládat konzervatoře, ale s vlastními zaměstnanci, od nuly, a nerušit úplně celý systém, který se během mnoha let pedagogické praxe docela dobře osvědčil. Zdá se mi, že současný systém výuky kde klasika a lidová hudba jsou učeny zvlášť – zcela porušuje vůli našeho velkého Uzejira Hadžibejova.
Když všichni odešli na Národní konzervatoř, zůstala jsem na Hudební akademii. Díky dobrým znalostem mugamu mě v akademii vzali na oddělení ázerbájdžánské lidové hudby, která byla na katedře Historie a teorie ázerbájdžánské lidové hudby. Ramiz Zohrabov byl ředitelem tohoto oddělení. Učila jsem tam mugam pro skladatele a hudební vědce. Katedra byla kdysi vytvořena rovněž Hadžibejovem.
Ke cti Bakuské hudební akademie je třeba poznamenat, že v roce 1991 zde byla pod vedením Madžnuna Kerimova vytvořena jedinečná vědecká laboratoř pro zdokonalování a restaurování starověkých lidových nástrojů. Později Kerimov vybudoval celý orchestr nástrojů, které přivedl zpět k životu po staletích zapomnění. Tento jedinečný a svébytný kolektiv získal status státního orchestru díky Heydaru Aliyevovi v roce 1994.
Kolektiv hodně cestuje a vystupuje. Dnes působí při Muzeu hudebních nástrojů. Po Kerimově smrti v roce 2013 mě vedení naší univerzity pověřilo, abych pokračovala v jeho práci. A tak jsme pokračovali v restaurování a opravě starobylých nástrojů. Podařilo se nám zúčastnit se několika mezinárodních a domácích konferencí a sympozií, kde jsme předvedli hudební nástroje, jako arganun, rubab a smyčcový tambour atd., jež jsme zrekonstruovali. Kromě toho naše laboratoř pracovala též na zlepšení zvukových kvalit taru, kamanče, gavalu aj.
Poté, co bylo nařízením kabinetu ministrů převedeno mnoho vzdělávacích institucí a vědeckých laboratoří na samofinancování, začalo četné propuštění. Změny se dotkly i naší jedinečné laboratoře se všemi jejími vývoji a objevy. Tři zcela odlišné vědecké laboratoře byly sloučeny do jedné pod absurdním názvem „Organologie, Akustika a Tradiční Hudba!“
Závěr je takový: Dnes se neprovádí žádné práce v rámci znovuobnovování a restaurování starobylých nástrojů. Ale vlnové kódy naší národní hudby jsou zakotveny ve zvuku starověkých, téměř zapomenutých nástrojů a my jsme je pečlivě znovu vytvořili. Zeptáte se, kdo je vinen? Vinu za to neseme i my sami, protože teprve poté, co vidíme, že si někdo přivlastnil to, co patří nám a na co jsme zapomněli, se začínáme rozhořčovat. A kdo může za to, že jsme si to neuchovali a nezachránili to?! Dnes stále slyším od umělců Kerimova starověkého orchestru, že pokud by se něco stalo, kdo pak ty nástroje obnoví? Koneckonců všechny výkresy nástrojů jsou u nás. A v nástrojích je vždy třeba něco opravovat: desky, součástky, vždyť vše se opotřebovává a nakonec praskne…
Řekla jste, že v roce 2001 byla konzervatoř v Šuše ze zřejmých důvodů uzavřena. Ale dnes, když bylo město Šuša a celý Karabach osvobozen od okupace, jak to vnímáte? Co cítíte?
Jak mohu vyjádřit tyto nepopsatelné pocity? Vždyť, když vyhlásili, že už je konec, že skončila válka, že Karabach je osvobozen – před očima se mi začalo míhat těch celých třicet let ztrát, ponížení a očekávání…
Pro mě je to všechno velice osobní, protože můj syn, Vugar Mammadzade, byl ve dnech této čtyřiačtyřicetidenní války v samém epicentru bojů! Vugar je profesionální skladatel, laureát mezinárodních a republikánských soutěží. Po válce mu byly uděleny medaile: „Cəssur döyuşçü“ (za odvahu) a medaile za osvobození regionů Fizuli a Gubadli.
Před povoláním do armády Vugar poslal svá díla na Státní konzervatoř Roberta Schumanna v Dusseldorfu. Jeho skladby se tam líbily a byl navíc požádán, aby složil hudbu pro animované a historické filmy. Profesor Schneller, který je vedoucím skladatelské katedry na konzervatoři, velmi chválil skladby mého syna. Po úspěšném pohovoru byly Vugarový zkoušky kvůli koronaviru odloženy na září, pak však musel na vojnu a začala válka.
Všichni, jejichž děti, stejně jako náš syn, byly ve válce v první linii, pochopí, co jsme během války prožívali… Nicméně jsme věřili, že zvítězíme. Se zármutkem v srdci posílám upřímnou soustrast rodičům padlých vojáků, kteří zemřeli v bojích! Přeji zraněným vojákům rychlé uzdravení a zotavení. Můj syn se dnes také zotavuje z těžké kontuze mozku. Pevně věřím, že se potvrdí slova našeho prezident a vrchního velitele Ilhama Alijeva a že se naše Šuša, která byla osvobozena za tak vysokou cenu, stane skutečným kulturním národním centrem Ázerbájdžánu!
Během válečných dnů Vugar složil Vítězný Pochod a symfonickou báseň „Insan“ (člověk). Byla bych velmi ráda, kdyby se první orchestrální představení těchto děl konalo v Šuše, jako uctění památky jeho spolubojovníků, kamarádů a všech těch, kdo nám cenou vlastních životů vrátili naše vzácné město a náš karabašský region!
Melek Velizade