Chronologie Karabašského konfliktu 1920-1986

od Karabach.cz

1920 – 1930 (Územní nároky Arménské SSR vůči Ázerbajdžánské SSR, ztráta Zangezuru, vznik NKAO)

Převzetí kontroly nad Ruskem bolševiky změnilo politickou situaci na území jižního Kavkazu a celého regionu. SSSR bylo jen dalším názvem znovu oživeného ruského impéria. Moskevské vedení vydávalo násilné připojení kavkazských republik za jejich dobrovolný vstup do jedné velké sovětské rodiny. V rámci říše jim čistě formálně zanechalo právo na autonomii. Vlády republik za těchto podmínek nevyjadřovaly vůli svých národů, ale byly pouze pákou v mechanismu skutečné moci Moskvy.

Po posílení svých pozic v regionu Rusko okamžitě vyřešilo situaci „sporných území“  ve prospěch křesťanských sousedů – Gruzie a Arménie. Tak byly provincie obývané Ázerbajdžánci – Dereleyaz, Geyche, Zengibasar  – přidány k Arménské SSR a Borčaly bylo připojeno ke Gruzii. Arménie to ale nepovažovala za dostatečné. Vláda sovětské Arménie proto vznesla nároky na provincie Ázerbajdžánu jako Karabach, Nachičevan a Zangezur. Moskva, kde ve vládě seděl Armén Šaumjan, tyto požadavky okamžitě podpořila a vyvinula tlak na komunistické vládce Ázerbájdžánu. V noci ze 30. listopadu na 1. prosince 1920 vláda sovětského Ázerbájdžánu učinila prohlášení, ve kterém oznámila postoupení Zangezuru Arménii. Území zangezurského okresu bylo rozděleno na dvě části, 4 505 km2 tak připadlo Arménii.

Jedním z taktických důvodů, proč Moskva tolik tlačila na přesun tohoto území, byl fakt, že Zangezur, zcela obydlený Ázerbájdžánci, byl jediným okrskem spojujícím Nachičevan a zbývající část Ázerbájdžánu. Z toho vyplývá, že tímto rozhodnutím byl Nachičevan odpojen od zbývající části republiky a stal se enklávou.

Osud Nachičevanu byl vážně ohrožen. Rusko důrazně požadovalo, aby byl rovněž připojen k Arménii, ale Ázerbajdžán po kompromisu se Zangezurem tlaku Moskvy vytrvale vzdoroval. Dne 28. prosince 1920 Arménie v oficiálním prohlášení uvedla, že na Nachičevan nemá žádné nároky. Tento problém umožnil vyřešit až zásah Turecka. Podle čtyřstranné dohody podepsané v roce 1921 v Moskvě a Karsu mezi Tureckem, Ruskem, Ázerbájdžánem a Arménií zůstal Nachičevan Ázerbájdžánu.

To ovšem neznamenalo konec územních tahanic. Kavkazské byro přijalo rozhodnutí, podle kterého bylo od 4. července 1921 území Náhorního Karabachu připojeno k Arménii.  Toto rozhodnutí okamžitě vyvolalo ostrou reakci ze strany Ázerbájdžánské SSR. Proto bylo již následující den přehodnoceno a Nahorní Karabach zůstal součástí Ázerbájdžánu. Na druhou stranu, pro uspokojení požadavků Arménů došlo k vytvoření arménské autonomie. Během uvedeného období žilo v horské části na území Karabachu 128 tisíc Arménů, přičemž se tam většina dostala po přesídlení na přelomu 19. a 20. století. Ve stejné době na území Arménské SSR žilo více než 250 tisíc Ázerbájdžánců, kteří ale žadnou autonomii neměli.

Vláda sovětského Ázerbájdžánu vzdorovala vzniku arménské autonomie na svém území až do roku 1923. A to i přesto, že Moskva od místních komunistů opakovaně požadovala, aby urychlili vyřešení problému s Karabachem a dokonce jim i vyhrožovala. V červnu roku 1923 „Trans-kavkazský oblastní výbor“ Sovětského Sojuzu požádal neprodleně o kladné řešení  tohoto požadavku. Po této „naléhavé žádosti“ vydal „Ázerbájdžánský Ústřední výkonný výbor“ 7. 7. 1923 dekret o „Zřízení Náhorně Karabašského autonomního okruhu.“ Podle této vyhlášky byla určena jako středisko okresu Chankendi (Chanská vesnice). V krátké době bylo město přejmenováno na „Stepanakert“ na poctu Stepana Shaumyana, jednoho z 26 bakinských komisařů. O 10 dní později byl splněn ještě jeden požadavek Arménů – pod správu okresu přešlo město Šuša.

Výsledkem takového jednání Moskvy bylo rozdělení historického celku – Karabachu na několik častí. Část byla oddělena a přešla pod správu Arménské SSR. Druhá část se stala součástí Nahorně Karabašské Autonomní Oblasti (NKAO). Ázerbájdžánu zůstalo z historického území Karabaškého chanství včetně NKAO jen 16 000 km2. Z části Zangezurského regionu (také součásti bývalého Karabašského chanství), která zůstala Ázerbájdžánské SSR, byly vytvořeny Agdamská, Džebrailská, Bardinská, Terterská a Agdžebedinská oblast. Během svého vzniku měřila NKAO 4 160 km2 (později, v důsledku některých administrativních změn, dosáhlo toto území 4 400 km2). NKAO také pojmula některé vesnice sousedních regionů Dževanšir, Džebrail, Gubadly. Samotná NKAO se skládala z pěti okrsků – Dizak (48 vesnic), Varand (46 vesnic), Šuša (12 vesnic), Chačin (53 vesnice) a Jeraberd (53 vesnice). Ve třicátých letech Arméni změnili názvy okresů: Varand byl přejmenován na  Martuni, Jeraberd na Mardakert, Dizak na Gadrut, Chačinská oblast byla anulována a její území bylo začleněno do Stepanakertu. V roce 1963 byla také zrušena Šušinská oblast a její území bylo přidáno ke Stepanakertu. Teprve o dva roky později byla Šušinská oblast obnovena. V roce 1978 na základě regionu Stepankert vznikla nová Askeranská oblast.

V prvním desetiletí po ustavení sovětské nadvlády pokračovala Arménie ve své agresivní politice a pod různými záminkami se zmocnila jiných teritorií, například  v roce 1922 území jezera Geyče (Sevan) a Diližanu, v roce 1923 9 vesnic Nachčivanu, v roce 1929 Mehri, v roce 1938 části obcí Sadarak a Kerki, v roce 1969 letních pastvin Garagel v Lačinském regionu, Čajzemi v Gubadlinském regionu, Kemerli v Gazaškém regionu, části území s ložisky zlata Zod v regionu Kelbajar, v roce 1982 pak letní pastviny Injedere, v roce 1986 části obcí Kemerli, Aslanbeyli a Gaymagly v Gazaškém regionu a 2 500 hektarů luk a pastvin v tomtéž regionu. Každý pokus ázerbájdžánského vedení vzdorovat této politice byl zastaven pevnou rukou Moskvy. Ázerbájdžánci, kteří usilovali o ochranu vlastní země, byli obviňováni z nacionalismu, z boje proti principům „proletářského internacionalismu“. Vyslanci z Moskvy prohlašovali, že v rámci jedné země, tj. v rámci Sovětského Svazu, není rozdílu v tom, kdo vlastně spravuje území. Ve skutečnosti však na pozadí „proletářského internacionalismu“ probíhal proces zabírání území Arménskou SSR.

Na počátku třicátých let rozhodlo vedení v Moskvě o nalákání Arménů žijících v zahraničí k imigraci do SSSR. Byly vytvořeny příznivé podmínky pro imigraci Arménů především z Blízkého východu a Balkánu. Různé spolky arménské diaspory organizovaly imigraci a počet Arménů v Arménské SSR a v NKAO se zvyšoval. Moskva použila tuto kampaň jako prostředek propagandy.

1945 – 1954 Stalinské přesídlení ázerbájdžánců z Arménské SSR do Ázerbájdžánské SSR

V letech 1945-1959 vznikla rezidence Katolikos v Ečmiadzinu a došlo k deportaci 100 000 tisíc Ázerbájdžánců z území Arménské SSR.

Otázka Náhorního Karabachu se znovu objevuje po druhé světové válce. V červnu roku 1945 probíhá v Ečmiadzinu (staré ázerbájdžánské osadě „Uč kilse“ – „Tři církve“) schůze podnikatelů, náboženských aktivistů a umělců z mnoha koutů světa. Moskva se snaží využít arménskou církev k vlastním zájmům. Na schůzi je přijat návrh na sjednocení sovětské Arménie a „turecké Arménie“. Pro samotné Armény to však znamená obnovení postavení církve, která byla v arménské společnosti vždy duchovním vůdcem a organizátorem procesů. Výsledkem je, že se v Ečmiadzinu zakládá centrum, které koordinuje činnost Arménů z celého světa, a na účet církve jsou okamžitě převedeny velké sumy peněz. Současně vyjadřuje vláda Arménské SSR územní nároky na provincii Kars a Erdahan, které patří Turecku, a na Nahorní Karabach Ázerbájdžánské SSR. Dne 28. listopadu 1945 se G. Arutjunov, šéf komunistické strany Arménie, obrací na vedení v Moskvě s návrhem na převod NKAO k Arménské SSR. Argumentuje, že by takový krok zlepšil správu tohoto území a že by Arménská SSR mohla dostat potřebné kádry z tohoto území a zlepšit jejích kulturní rozvoj. Téhož dne přijde předsedovi komunistické strany Ázerbájdžánské SSR Bagirovovi telegram podepsaný druhým člověkem v SSSR a dlouholetým osobním tajemníkem Stalina Georgiem Malenkovym, ve kterém žádá vyjádření předsednictví CK KS Ázerbájdžánské SSR.

Ve své odpovědi z 10. prosince 1945 Bagirov odmítá předání NKAO pod správu Arménské SSR a odůvodňuje to mnoha argumenty, mezi kterými zmiňuje především historická fakta, která prokazují právo Ázerbájdžánců na toto území, a zdůrazňuje také, že Nahorní Karabach nemá hranici s Arménskou SSR a je od ní oddělen Kubatlinským, Lačinským, Kelbadžarským a Dastafurským regionem, a proto aby uspokojit požadavky Arménu byla vytvořena NKAO. Avšak Bagirov připouští, s výjimkou města Šuši (jehož populaci tvoří etniční Ázerbájdžánci) možnost přechodu NKAO k Arménské SSR, pokud ta předá pod správu Ázerbajdžánské SSR Azizbekovský, Vedinský a Garabaglarský region, které patří Arménské SSR, ale jsou převážně ázerbájdžánské a hraničí přímo s Ázerbajdžánskou SSR. Ázrbajdžánské SSR by tak byla umožněna lepší správa tohoto území a mohla by dostat potřebné kádry z tohoto území a zlepšit jeho kulturní rozvoj. 
Kromě toho Bagirov píše, že je u této příležitosti Ázerbajdžánská SSR připravena uspokojit požadavky také Gruzínské SSR, která si dělá nárok na Belokanský, Zakatalský a Kachský region, a to i přesto, že z celkového počtu populace 79 tisíc lidí tam žije jen 9 tisíc Gruzínců ingilojců, avšak jen v případě, že postoupí Borčalinský region zcela obydlený etnickými Ázerbájdžánci. „A konečně bychom chtěli požádat o projednaní návrhu na připojení k Ázerbájdžánské SSR teritoria Dagestánského, Derbentského a Kasumkendského regionu Dagestanské SSR, které v minulostí byly součástí Bakinské gubernie“ piše Bagirov Malenkovovi.  Při takové onus probandi a samozřejmém odmítnutí tohoto návrhu ze strany Arménské SSR, Gruzinské SSR a rovněž ze strany Dagestánské SSR, která by tak přestala existovat, vidí vedení Sovětského Svazu absurditu arménského požadavku a tato otázka je stáhnuta z agendy. (Pro zobrazení plného textů telegramů Arutjunova, Malenkova a Bagirova klikněte prosím zde)

Nicméně, pozdější vývoj událostí ukázal, že použití takové obranné taktiky jen zdrželo, ale nezabránilo Arménii v agresivní politice. Aby mohli v budoucnu vyloučit potíže s ázerbájdžánskou populací Arménské SSR, hned po odepření ÚV SSSR předat NKAO Arménské SSR, se v Moskvě začalo jednat o masovém přesídlení ázerbájdžánců z teritoria Arménské SSR, a to především z regionů zmíněných v telegramu. Klíčem k tomu se stala politika Sovětského Svazu, kdy Moskva po druhé světové válce věnovala zvláštní pozornost přistěhovalectví lidí různých národností do SSSR. To bylo používáno k účelům propagandy socialistického zřízení. Arménie apelovala na Moskvu, že existuje velký počet Arménů, kteří chtějí ze zahraničí přijet do Arménské SSR, a jejich území není pro jejich usídlení dostatečně velké. V této souvislosti by proto bylo nejlepší přesídlit Ázerbadžánce z území Arménské SSR do málo obydlených oblastí Ázerbajdžánské SSR.  
Rezoluce Rady ministrů SSSR z 23. prosince 1947 podepsaná Stalinem nařizuje přemístění zemědělců a jiné ázerbájdžánské populace z Arménské SSR do Kura-Araksinské nížiny Ázerbájdžánské SSR.

„Rada ministrů, nařizuje: přesídlit v letech 1948-1950 na dobrovolném základě do Kura-Araksinské nížiny Ázerbájdžánské SSR 100 tisíc zemědělců a další  ázerbájdžánské obyvatelstvo Arménské SSR, z toho 10 tisíc lidí v roce 1948, 40 tisíc lidí v roce 1949 a 50 tisíc v roce 1950.“

Je pozoruhodné, že usnesení č. 115-204 Centrálního Výkonného Výboru a Sovětského Národního Komisariátu SSSR s platností od 17. listopadu 1937 «O úlevách zemědělských přesídlení,“ které bylo vytvořeno pro lidi a v některých případech i pro téměř celé národy vystěhováné na Sibiř nebo do Kazachstánu, se vztahovala i na zemědělce přesunuté do oblasti Kura-Araksinské nížiny Ázerbájdžánské SSR. Tím pádem toto ¨dobrovolné¨ přesídlení ázerbájdžánských ¨zemědělců¨ bylo stejně ¨dobrovolným¨ přesídlením jako u národů Pobaltských zemí, Němců, Židů, Čečenců, Tatarů, Turků-meschetinců a jiných národů SSSR, které postihly stalinistické represe.

Co se týče rezoluce z roku 1947, která neměla ani formální preambuli, pouze v posledním, 11. odstavci je zveřejněn její pravý účel: „Povolit Radě ministrů Arménské SSR využíti uvolněných budov a domů ázerbájdžánského obyvatelstva přemístěného do Kura-Araksinské nížiny Ázerbájdžánské SSR k účelům osídlení zahraničních Arménů po jejích příjezdu do Arménské SSR“.

Toto rozhodnutí bylo přijato v takovém spěchu, že dne 10.3.1948 Rada ministrů musela přijmout další rezoluci č. 754 „O opatřeních k přesídlení zemědělců a další ázerbájdžánské populace z Arménské SSR do Kura-Araksinské nížiny Ázerbájdžánské SSR“, která byla následně podepsána Stalinem.

V republice zbídačené druhou světovou válkou nestihli postavit dostatek obydlí v nížině pro 100 tisíc obyvatel, a proto Rada ministrů Ázerbajdžánské SSR, poslala Radě ministrů SSSR žádost, aby jí bylo povoleno rozmístit alespoň část lidí do jiných částí země. Tato žádost byla ale zamítnuta. V dopise ze dne 21. září 1949 určeném Předsedovi rady ministrů SSSR Malenkovovi, předseda Rady ministrů Ázerbajdžánské SSR napsal:

„Abychom mohli vytvořit nezbytné podmínky pro přesídlení 90 tisíc lidí (21 tisíc domácností) během dvou let, je nutné postavit ve stejném období zhruba 20 tisíc domů a statků (v hodnotě přes 400 milionů rublů), a to nepočítáme velké výdaje na výstavbu průmyslových objektů, škol, nemocnic a vodovodů. Zvládnout takové velké množství staveb během dvou let není pro organizace republiky, které zároveň se zabývají přesídlením, možné. „

Vzhledem k výše uvedenému Rada ministrů republiky požaduje, aby byl dříve stanovený plán pro roky 1949 a 1950 revidován a bylo umožněno přesídlení 10 tisíc lidí v roce 1949  a v roce 15 tisíc lidí v roce 1950. V prosinci roku 1949 zopakoval  předseda Rady ministrů Ázerbajdžánské SSR svou žádost Radě ministrů SSSR, ale s žádostí o prodloužení období přemístění do roku 1954 a stanovení následujícího harmonogramu přesídlení ázerbájdžánské populace: 1951 do 10 tisíc osob, 1952 – 20 tisíc osob, 1953 – 20 tisíc lidí a v roce 1954 – 15 tisíc lidí.

Tento plán nelidské deportace ázerbájdžánské populace Arménie do Kura-Araksinské nížiny Ázerbájdžánu přerušila Stalinova smrt.

Přesné údaje o definitivním počtu osob deportovaných v těchto letech Arménské archivy nezanechaly.  Nicméně, v archivu se zachovalo potvrzení Ministerstva zemědělství Arménské SSR ze dne 16. října 1954 vydaného pro Radu ministrů Komunistické strany Ázerbájdžánu, které uvádí, že „během let 1948-1953 bylo z Arménské SSR do oblasti Kura-Araksinské nížiny republiky přesídleno 11 914 domácností, neboli 53 tisíc zemědělců a dalších osob.“

Faktem je ale i to, že docházelo k násilému vyhánění Ázerbajdžánců, kdy arménské obavytelstvo vytvářelo podmínky nemožné pro život, čímž tlačilo druhý národ k odchodu.

Důkazem jsou informace poskytnuté předsedou Vedinského Okresního Výkonného Výboru A. Mamedovem o svévolném přemístění v letech 1948-1949 – pouze z Vedinského okresu se do Ázerbájdžánu přestěhovalo 700 domacností. Podle Vedoucího odboru přesídlení Rady ministrů Ázerbajdžánské SSR se v roce 1949 z Arménské SSR nelegálně se přestěhovalo do horských oblastí Ázerbájdžánské SSR 856 domácností, které čítaly více než 4 tisíce lidí. V roce 1950 se v oblasti Šamchor rozmístilo 215 svévolně přestěhovaných domácností, více než 1 tisíc lidí. Nachičevanský regionální stranický výbor v dopise z 27. dubna 1949 žádal o povolení umístit na území Nach. ASSR 300 domácností, které přišly z regionu Vedi Arménské SSR.

Se svolením Rady ministrů Ázrbajdžánské SSR v roce 1948 se 100 farem z regionu Basarkečer sousední republiky přestěhovalo do čtvrti Chanlar Ázerbájdžánské SSR. V jedné ze zpráv vydaných oddělením pro přesídlení je uvedena informace, že v letech 1948-1951 více než 1 tisíc farem svévolně a zmateně opustilo kolchozy Arménské SSR, nechalo tam svůj majetek a přijelo do určitých regionů Ázerbájdžánské SSR.

Všechny tyto údaje nezvratně prokazují, že během let 1948-1953 bylo přibližně 100 tisíc Ázerbájdžánců přemístěno nebo nuceno se nelegálně přestěhovat na území Ázerbájdžánu. Takto byla provedena arménizace ázerbájdžánských regionů.

Dokumenty obsahují mnoho důkazů o zaměření představitelů arménské republiky proti ázerbajdžánskému obyvatelstvu. Zde je jeden z nich: náměstek ministra zemědělství Ázerbájdžánské SSR M.M. Poladov cestou do Arménské SSR v jeho osvědčení předsedy Rady ministrů SG Rahimov a tajemník Komunistické strany Ázerbájdžánu, ID Mustafayev od 15.dubna 1954 cítil, že je nezbytné, upozornit na skutečnost nezákonného vystěhování ázerbajdžánských zemědělců:

„V roce 1949, podle pokynů, bývalý předseda Rady ministrů Arménské SSR Karapetyan, dal podnět k eliminování farem v oblasti obce Lambelyu Alaverdi. Násilně bylo vyhnáno z území Gruzínské SSR 225 farem, které obhospodařovali Ázerbajdžánci. Toto bylo děláno, zdánlivě, organizovat zemědělských plodin subtropické v zemi hospodářství. S cílem získat povolení federální vlády k odstranění hospodářství, byly připraveny falešné dokumenty. Díky tomu opustila většina zemědělců dobrovolně toto území a přemístila se do Ázerbájdžánské SSR.“

You may also like

Napsat komentář

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Kliknutím na „Rozumím“ vyjadřujete souhlas. Rozumím