o hromadném porušování lidských práv během obsazení města Chodžaly v noci z 25 na 26 února 1992
Současná zpráva se věnuje událostem na konci února — března roku 1992 v Náhorním Karabachu, související s útokem a obsazením města Chodžaly arménskými ozbrojenými jednotkami. Událost, která měla obrovský vliv na vojenské, politické a morální aspekty stavu v Ázerbájdžánu a Náhorním Karabachu.
Ve zprávě jsou použity podklady shromážděné v roce 1991 – 1992 pozorovateli sdružení „Memorial“, kteří navštívili pásmo konfliktu. Dále jsou použity zprávy hromadných sdělovacích prostředků, materiály, které byly zpřístupněny pro „Memorial“ oficiálními zástupci z obou stran konfliktu a výpovědí nezávislých svědků.
Pozorovatele sdružení „Memorial“ od 7. března do 5. dubna roku 1992 provedli v Náhorním Karabachu sběr informací na obou frontách: udělali záznam výslechů postižených obyvatelů Chodžaly (zeměpisná označení jsou daná mapami roku 1988); diskutovali s oficiálními úředníky v Baku, Stepanakertě a Agdamu; získali informace z prokuratury a Ministerstva vnitra Ázerbajdžánské Republiky; vyslechli doktory v nemocnicích města Baku a Stepanakerta, ale rovněž ve vojenském zdravotnickém vlaku v Agdamu (existují oficiálně ověřené výpisy z historie nemocí některých zraněných a postižených); povídali se s rukojmí a vězni (jak z arménské, tak i z ázerbajdžánské strany), s členy ozbrojených sil, včetně participantů obsazení Chodžaly; uskutečnili přímou vizuální prohlídku terénu v oblasti města Chodžaly, Agdam, Askeran.
UDÁLOSTÍ PŘEDCHÁZEJÍCÍ ÚTOKU NA CHODŽALY
V létě roku 1991 přešel konflikt v Náhorním Karabachu do stádia války. Po neúspěšném srpnovém převratu v podmínkách ochrnutí spolkových orgánů a poté rozpadu SSSR, v květnu – červenci rozvinuly arménské bojové jednotky ofenzivní operace ve snaze vysvobodit vysídlené arménské vesnice Náhorního Karabachu. V průběhu podzimu byla vysvobozená řada vesnic v Náhorní Karabachské autonomní oblasti (NKAO) a bývalé Šaumjanovské oblasti Ázerbájdžánu. Zanechávajíc tyto vesnice, ázerbajdžánské formace v řadě případů je zapalovali.
Zároveň, v důsledku činností arménských ozbrojených sil byli obyvatele ázerbajdžánských vesnic Bašgešlag, Šefek, Zejva, Todan – v bývalé Šaumjanovské oblasti, Tug, Salakatin – v Gatrudské oblasti NKAO, Imeret-Gerevent – v Mardakertské oblasti NKAO, Džamilli, Lesní (Mešali) – v Askeranské oblasti NKAO, Chodžavend, Divanalar – v Martuninské oblasti NKAO byli nucené je opustit. Některé vesnice, například – Imeret-Gerevent, byli vypáleni útočícími. Vlastní bydliště opustilo několik tisíc Ázerbájdžánců (s výjimkou Ázerbájdžánců, kterými osídlili vysídlené dřivé arménské vesnice). Vyskytovaly se samostatné případy hrubého násilí proti civilistům (například ve vesnici Mešali).
Počínaje od konce podzimu roku 1991, kdy ázerbájdžánská strana podnikla protiútok, arménská strana začala cílené akce proti ázerbájdžánským vesnicím. Byli vyhoštěny obyvatele vesnic Malibejli, Guščular. Při této události, v důsledku ostřelování, zemřelo několik desítek civilistů. Obě strany předkládaly obvinění, že vesnice nepřítele jsou přeměněny na opevnění, která zajišťují dělostřelecké pozice.
2. září roku 1991 v Stepanakerte byla provedena „Hromadná schůze Náhorního Karabachského a Šaumjanovského oblastního Výboru za účasti národních poslanců Výborů všech vrstev“. Na této schůzi bylo vyhlášeno vytvoření „Náhorní Karabachské Republiky v mezích současné NKAO a přilehlé Šaumjanovské oblasti“ (NKR).
V prosinci byl proveden referendum o nezávislosti NKR a volby do Vrchního Výboru NKR. V důsledku voleb k moci se dostala nová generace politiků, která byla těsně spojená s ozbrojenými jednotkami, nezkorumpovaná a méně sklonná ke kompromisům. Dle názoru těchto politiků, vyjednávaní ohledně osudu Náhorního Karabachu bez účasti zástupců NKR v roli rovnoprávní smluvní strany je nepřípustné.
Silně vzrostl vliv politické strany „Dašnakcutjun“.
Od podzimu roku 1991 se v Ázerbájdžánu začala utvářet a jednat v Náhorním Karabachu Národní Armáda Ázerbájdžánu. Pokračovaly působit jednotky URNA MV Ázerbájdžánské Republiky. Kromě těchto oficiálních útvarů tamtéž působily různé jednotky, úředně poslouchající Národní Frontu Ázerbájdžánu, ale činy nepodřizované nikomu.
V listopadu se vytvořila Národně-osvobozenecká Armáda Arcacha (NOAA), která sdružovala, dle tvrzení jejích velitelů, všechny arménské ozbrojené jednotky Náhorního Karabachu pod jednotným velením, které bylo podřízené vládě vyhlášené Národní Karabachské Republiky.
Počínaje od listopadu 1991 ázerbájdžánská strana začala podnikat pokusy objemných ofenzívních operací. V prosinci útvary vnitřních vojsk bývalého MV SSSR opustily Karabach (z bojových útvarů bývalých spojeneckých vojsk na území Náhorního Karabachu zůstávaly jenom motostřelecký pluk 366 disciplinovaný v Stepanakertě a prapor chemické obrany). Ve stejnou dobu ázerbájdžánské ozbrojené jednotky zahájily masívní útok, který byl v podstatě odražen. Usilovné boje se děly v předměstí Stepanakerta – Krkidžanu, který byl obydlený převážně Ázerbájdžánci. Převážná většina civilistů ho opustila ještě v podzimu. V důsledku bojů, v lednu Arméni vyrazili odtud ázerbájdžánské jednoty, zničujíc řadů palebných pozic, ze kterých se ostřeloval Stepanakert. Při té příležitostí významná část budov Krkidžanu byla spálena.
Nehledě na převahu ve vyzbrojení a početního stavu, ázerbájdžánská strana nesla podstatně velké ztráty bojových složek. Pravděpodobně, ofenzivní operace nebyly dobře zorganizované a byly vyvolány ne tolik vojenskou, ale spíše politickou potřebou.
Podle svědectví nezávislých pozorovatelů, který se scházeli v Stepanakertě se zajatými vojáky Národní Armády Ázerbájdžánu, Zacházení s zajatci bylo mimořádně špatným – trpěli hlady, zimou, byli zbyté policií, zraněnému důstojníkovi nebyla prokázána lékařská pomoc (udělal jemu operaci jenom ruský doktor z organizace „Doktoři bez hranic“). Provádějí se předávání zajatců jako rukojmí do rodin, členy kterých jsou zajaty ázerbájdžánskou stranou. Přinejmenším jeden takový rukojmí – zajatý domobrance Atakišijev – byl zabit. Jeho tělo, které předali během výměny příbuzným, bylo zamračené.
Obydlené čtvrtě jak Stepanakerta, tak i Šuše od konce září pravidelně se podrobovaly ostřelování s použitím dělostřelectva a modifikovaných raket „Alazaň“. Obětí mezi civilisty a rovněž zničení v Stepanakertě bylo značně víc, než v Šuši. To se vysvětluje rozmístěním Stepanakerta v údolí a větší intenzitou ostřelování ze strany Šuši. Intenzita ostřelování z ázerbájdžánské strany ve značné míře se vysvětluje tím, že munice byla obdržena ze skladů armády SNS, které byly převzaté pod kontrolu ázerbájdžánskými útvary (takhle v Agdamu bylo zmocněno 200 tisíc tun munice; podle slov plukovníka V. Simonova uvedená v novinách „Moskevské zprávy“ 17 od 26.04.92, tam bylo okolo 200 vagonů reaktivních střel).
Obě strany vysvětlovaly vedení palby do obytných čtvrtí tím, že kvůli reliéfu terénu nemohou přímo potlačit palebné pozice nepřítele, a tím, že ostřelují město, vynucují opačnou stranou ukončit palbu. Civilisty obou měst trpělo nejen kvůli ostřelování, ale i kvůli absence vody, potravin, léků, topení a elektřiny.
13. ledna 1992 během ostřelování města Šaumjanovska ázerbájdžánská strana poprvé uplatnila bojové reaktivní zařízení raketomet „Grad“ (dříve zařízení a munice patřily Sovětské Armádě). Na rozdíl od raket „Alazaň“, který mají malou plochu zásahu a pomocí kterých nejde vést mířeno palbu, zařízení „Grad“ je určeno pro zasaženi velkých rozloh a jeho rakety disponují velkou ničivou silou. Od únoru se „Grad“ začalo používat při ostřelování obytných čtvrtí Stepanakerta. Ve výsledků město má kolosální destrukce, obyvatelstvo prakticky žije ve sklepech domů [Podle údajů MV NKR, celkem od 01.01 do 17.03.92 ze strany arménské bylo zabito v Náhorním Karabachu 227 lidí, zraněno 391 lidí, 477 obytných domů a státních objektů zničeno, poškozeno 487 obytných domů a státních objektů. MV Ázerbájdžánu analogické výpočty nevede.].
Od evakuace obyvatelstva ze zóny vojenských akcí se obě strany v praxi odříkávaly, jelikož považovaly, že „evakuace obyvatelstva znamená přípravu ke kapitulace území“.
V průběhu následujícího útoku na konci ledna Ázerbájdžánci byli obsazené dvě arménské vesnice: Faruch a Chramort. V momentě bojů za vesnice v tomto regionu se nacházel nezávislý pozorovatel A. Čečina. Bránicí se, společně z větší častí obyvatelů vesnic, byli nucení odstoupit do hor. Čečina byla svědkem toho, jak se Chramort podroboval rozkrádaní a majetek se vyvážel na vozech. Přišedší v noci arménské jednotky znovu obsadily tyto vesnice. Chramort byl zničený a vypálený pří ústupu členy formací Ázerbájdžánu; ve vesnici byly objevené mrtvoly 6 seniorů (mužů a žen) – obyvatelů Chramorta, kteří nestihli nebo nechtěli utéct z vesnice. Čečina osobně viděla zmrzačená těla.
Lednový útok ozbrojených sil Ázerbájdžánu směrem k velké (2000 obyvatelů) osadě Askeran, s arménským obyvatelstvem, by mohlo, v případě úspěchu, přispět k odstranění blokády z Chodžaly.
Podle počtu obyvatel Chodžaly byl druhým po Šuše obydleným bodem Náhorního Karabachu s ázerbájdžánským obyvatelstvem. Cesta, která spojovala Stepanakert a Askeran a pak mířila směrem velkého ázerbájdžánského města Agdam, prochází přes Chodžaly. Poblíž Chodžaly se nachází jediné letiště Náhorního Karabachu, které je schopné přijímat letadla. Počínaje rokem 1988 se Chodžaly mnohokrát stávaly ohniskem konfliktu. Arménská strana nejednou vystupovala proti tomu, že vláda Ázerbájdžánu realizovala tam intenzivní výstavbu a rozmísťovala uprchlíky-Ázerbájdžánce z Arménie a také turky-meschetince, považujíc toto za cílevědomé činnosti pro změnu demografické situace v regionu. Obyvatelstvo osady se zvýšila z 2135 lidí v roce 1988 na 6300 v roce 1991, včetně uprchlíků-Ázerbádzánců z Stepanakerta a některých jiných obydlených míst Náhorního Karabachu. Chodžaly získal status města. V něm se rozmísťoval útvar URNA MV Ázerbájdžánské Republiky, které od roku 1990 kontrolovalo letiště. Existují hojné důkazy o násilí a jizlivých urážkách ze strany zaměstnanců URNA nad pasažéry a piloty arménské národnosti, zatímco letiště fungovalo.
Od podzimu 1991 Chodžaly byl prakticky obklíčen arménskými ozbrojenými jednotkami, a po odvedení vnitřních vojsk z Náhorního Karabachu se utvořila úplná blokáda. Od ledna 1992 se do Chodžaly neproudila elektrická energie. Část obyvatelů opustila blokované město, avšak úplná evakuace civilistů, nehledě na naléhavé žádostí hlavy výkonné moci Chodžaly E. Mamedova, zorganizována nebyla.
25. února 1992 začal útok na Chodžaly arménskými ozbrojenými útvary.
ÚTOK NA CHODŽALY
K okamžiku útoku se v Chodžaly nacházelo od 2 do 4 tisíc obyvatelů, včetně několik set obránců města. Chodžaly bránili domobranci, zaměstnanci URNA MV Ázerbájdžánské Republiky a vojáky Národní Armády Ázerbájdžánu. Podle informací získaných z obou stran ve městě se nacházelo 3 jednotky vojenské techniky a také zařízení „Alazaň“. Podle tvrzeni účastníků útoku a oficiálních osob NKR v Chodžaly se nacházely rovněž 2 raketomety „Grad“.
Účastnicí útoku. Útvary NOAA skládají se z jednotek (oddílů), podřízených teritoriálním velitelům, který ve své řadě jsou podřízené velitelovi a vedoucímu štábu, jmenované rozhodnutím Předsednictva Vrchní Rady NKR. Oficiální úřední osoby nejednou oznamovaly zástupcům „Memorial“, že všechny arménské ozbrojené jednotky v Náhorním Karabachu jsou podřízené jednotnému veleni. Stanov a jednotné přísahy u jednotek není. Existují rozkazy pro armádu, které jsou sděleny vojákům přes velitele. Nicméně, dle dojmů pozorovatelů „Memorial“, dokonce velitele často nemají rozkazy v písemné formě, z řád běžných vojáků jé nikdo ani nečetl. Jediným dokumentem, který upravuje chování členů ozbrojených útvarů ve vztahu k civilistům opačné strany, je Rozkaz 1 Národní osvobozenecké armády Arcacha, ve kterém se kategoricky zakazuje jakékoliv násilí ohledně civilistů opačné strany a výsměch nad mrtvoly nepřítele, avšak ani vidět vytištěný text tohoto rozkazu pozorovatelům „Memorial“ v Náhorním Karabachu nepodařilo. Obsah Rozkazu 1 běžné vojáci znají ze slov velitelů.
Velitelství NOAA určilo za úkol zohlednit všechny osobní zbraně řádových vojáků a velitelů a, v souladu s prohlášením oficiálních úředních osob, v podstatě ho splnilo.
Útoku se zúčastnil útvar NOAA za podpory vojenské techniky – obrněných transportérů, bojových vozidel pěchoty a tanků.
Jakýchkoliv zpráv o tom, kdo konkrétně dál rozkaz o útoku na Chodžaly a kdo řídil operaci pozorovatelům „Memorial“ nepodařilo získat, ale ze žádosti vedeni NKR o tom, že kompletně kontroluje situaci v Náhorním Karabachu, prameni, že je zodpovědné jak za přípravu a realizování operace na zmocnění Chodžaly, tak i za všechny ostatní činností spojené s řešením problémů jeho obyvatelstva.
Účast příslušníků armády 366 pluku Sovětské Armády. Podle tvrzení prakticky všech uprchlíků z Chodžaly, útoku města se zúčastnili příslušnicí armády 366 pluku, přičemž někteří z nich vstupovali do města.
Podle zpráv, získaných od arménské strany, útoku města se zúčastnila bojová vozidla 366 pluku s pěchotou, která ostřelovala město, ale nevstupovala přímo do města. Podle výroků arménské strany, účast příslušníků armády v bojových akciích nebylo sankcionováno písemným rozkazem od velitelstva pluku.
Vývoj útoku. Dělostřelecké ostřelování Chodžaly začalo kolem 23. hodiny večer 25. února. V důsledku byly zničeny především kasárny, které se nacházely hluboko v obytných celků, a přední stráži obrany. Vstup oddílů pěchoty do města se uskutečňovalo od 1. hodiny v noci do 4. hodiny rána 26. února.
Podle zpráv členů arménských ozbrojených jednotek, organizovaný odpor v rozmachu celé posádky Chodžaly byl rychlé překonán. Zříceniny v Chodžaly potvrzují fakt dělostřeleckého ostřelování, ale neodpovídají zříceninám a poškozením, která jsou charakteristická pro usilovné pouliční boje.
Poslední ohnisko odporu bylo potlačeno do 7. hodiny rána.
Část obyvatelstva, zanedlouho po startu útoku, začala opouštět Chodžaly ve snaze uniknou směrem k Agdamu. V některých skupinách prchajících se nacházeli ozbrojené lidí z posádky města.
Lidí odcházeli ve dvou směrech:
- z východního předměstí na severovýchod podél řečiště, nechávajíc Askeran zleva (právě táto cesta, jak ukazovaly arménské oficiální osoby, byla ponechána jako „volný koridor“);
- z severního předměstí na severovýchod, nechávajíc Askeran zprava (nejspíš touto cestou odešla menší část uprchlíků).
Tímto způsobem Chodžaly opustila většina civilistů, ale přibližně 200-300 lidí zůstalo v Chodžaly, kteří se schovali ve svých domech a sklepech.
V důsledku ostřelování města neurčité množství civilistů zahynulo na území Chodžaly během útoku. Arménská strana se prakticky zřekla poskytovat informace ohledně padlých tímto způsobem lidí [Podle zprávy kameramana sdružení „Golfstrim“ I. Burganského, který se nacházel 26.02 v oblasti Chodžaly, větší část civilistů zahynula od minometné palby, která se vedla jednotky bránící se posádky, nicméně důvěryhodnost dané zprávy vyvolává pochybností, jelikož většina okolností útoku popsaných Burganskym se neshodují s informací, která byla získaná ze všech jiných zdrojů.].
Podle zpráv arménské strany, útočící ztratili do 10-12 lidí zabitými.
„VOLNÝ KORIDOR“ PRO VÝSTUP OBYVATELSTVA
Podle tvrzení oficiálních osob NKR, pro výstup civilistů z Chodžaly byl ponechán „volný koridor“, který začínal u východního předměstí, probíhal podél řečiště a šel na severovýchod, kde vedl ve směru k Agdamu a nechával Askeran zleva. Šířka koridoru tvořila 100-200 a místy do 300 metrů. Do civilistů a členů vojenských jednotek, které vycházely bez zbraní a nacházeli se v mezích daného „koridoru“, členy arménských ozbrojených jednotek slíbily palbu nevést.
Podle slov oficiálních úředních osob NKR a účastníků útoku, obyvatelstvo Chodžaly na začátku útoku bylo obeznámeno o přítomnosti takového „koridoru“ pomoci reproduktorů, které byly nainstalované na obrněných transportérech. Avšak osoby, které tuto informací sdělily, nevylučovaly, že větší část obyvatelů Chodžaly mohla neslyšet zprávu o „volním koridoru“ kvůli palbě a slabému výkonu reproduktorů.
Úřední osoby NKR oznámily také, že několik dní před útokem, z vrtulníků nad Chodžaly se rozhazovaly letáky adresované obyvatelům Chodžaly s vyzvou o využití „volného koridoru“. Nicméně, jako důkaz pro pozorovatele „Memorial“ nebyl poskytnout žádný exemplář takového letáku. V Chodžaly pozorovateli „Memorial“ rovněž nebyly objeveny žádné stopy podobných letáků. Dotázané uprchlicí z Chodžaly sdělili, že o takových letácích nic neslyšeli.
V Agdamu a Baku pozorovateli „Memorial“ bylo vyslechnuto 60 lidí, kteří utekli z Chodžaly během útoku na město. Jen jeden člověk z vyslechnutých sdělil, že věděl o existencí „volného koridoru“ (oznámil jemu to „voják“ z chodžalynské posádky). Nic o „volném koridoru“ neslyšeli i zadržené obyvatele Chodžaly, s kterými pozorovatele „Memorial“ povídali v přítomností poslance R. Ajrikjana v CPZ Stepanakerta (beseda byla natočena kameramanem televize Arménie).
Několik dní před útokem, zástupce arménské strany nejednou, používajíc radiové spojení, oznamovali vládě Chodžaly o nadcházejícím útoku a vyzývali je okamžitě úplně dostat obyvatelstvo ven z města. To, že tato informace byla obdržena ázerbájdžánskou stranou a předána do Baku je potvrzeno v publikaci novin v Baku („Bakinskij rabočij“).
Na existenci „koridoru“ poukazují i citovaná v novinách „Russkaja mysl“ od 3.04.92 slova chodžalynské hlavy výkonné moci Elmara Mamedova: „Jsme věděli, že tento
koridor je určen pro odchod civilistů…“.
OSUD OBYVATELŮ CHODŽALY
Osud obyvatelů prchajících z města. Brzy po začátku útoku, obyvatele v panice se vrhli pryč z města. Lide si nestihali vzít to nejvíc potřebné – mnozí z prchajících byli lehce oblečené (v důsledku čeho dostali omrzlinu různého stupně), u velkého množství uprchlíků, dotázaných v Baku a Agdamu, chyběli dokonce doklady.
Velký příliv obyvatelů zamířil z města podél řečiště (cesta 1 – viz. pododdíl „Vývoj útoku“). V nějakých skupinách uprchlíků se nacházeli ozbrojené lidi z posádky města. Tito uprchlici, kráčející „volným koridorem“, na území přilehající k Agdamské oblasti Ázerbájdžánu, byly střeleny, v důsledku čeho mnoho lidí zahynulo. Zbývající naživu uprchlici se rozprchnuli. Utíkající naráželi na arménské hlídky a vystavovali se ostřelování. Část uprchlíků přesto dokázala proniknout do Agdamu; část, hlavně ženy a děti (přesný počet určit nelze), zmrzla během toulání v horách; část, podle výpovědí lidí, který se dostali do Agdamu, byla vzata do zajetí u vesnic Pirdžamal a Nachičevanik. Jsou výpovědí již vyměněných obyvatelů Chodžaly, že nějaké množství zajatých bylo postříleno.
Místo masového úmrtí uprchlíků a rovněž těla zabitých byla natočená na videokazetu, když ázerbájdžánské jednotky prováděly operací ve vývozu těl na vrtulnících v Agdam. Z natočených záběrů plyne, že těla zabitých byla rozptýlena na velkou plochu. Mezi těly natočené v místě masového úmrtí, větší část tvořila těla žen a lidí staršího věku, mezi zabité byli rovněž i děti. Spolu s tím, mezi zabité byli také lidi v uniformě. Celkově na videokazetě je zafixováno několik desítek těl.
Je možné předpokládat, že do místa masového úmrtí uprchlici z Chodžaly, počítajíc nesjízdnost a fyzické možností hromady lidí, mohli dojit přibližně za 7-8 hodin (cesta po silnici jdoucí téměř paralelně zóně „volného koridoru“, zabírá okolo 2 hodin). Tudíž, ostřelování uprchlíků se dělo už za úsvitu.
V průběhu čtyř dnů do Agdamu bylo přivezeno okolo 200 těl. Několik desítek mrtvol mělo stopy znetvoření. Doktory sanitního vlaků města Agdam je zafixováno nejméně čtyři skalpovaná těla, jedno tělo z uříznutou hlavou. V Agdamu byla provedena státní soudně lékařská expertíza 181 těla (130 mužského pohlaví, 51 ženského pohlaví, včetně 13 dětí); ze závěrů expertů plyne, že důvodem smrti 151 lidí byly střelné zranění, 20 lidí – střepinové zranění, 10 lidí – rána tupým předmětem. Kromě toho forenzní vyšetření řady těl doručených z oblasti Chodžaly bylo provedeno v Baku. Oficiální úřední osoby NKR oznámily pozorovatelům „Memorial“, že „z jejích povolení do Agdamu bylo přivezeno 120-130 mrtvol“. 96 těl bylo pohřbeno v Agdamu, těla ostatních odvezli příbuzní.
Oficiální zástupci NKR a členové arménských ozbrojených jednotek vysvětlili úmrtí civilistů v zóně „volného koridoru“ tím, že spolu s uprchlíky odcházeli i ozbrojené lide, kteří stříleli do arménských hlídek, vyvolávajíc odvetnou palbu, a rovněž pokusem průlomu ze strany hlavních ázerbájdžánských sil. Podle slov členů arménských ozbrojených jednotek, ázerbájdžánskými útvary ze strany Agdamu byl podniknut pokus o ozbrojený průlom ve směru „volného koridoru“. V momentě, kdy arménské hlídky odrážely útok, k ním do týlu přišly první skupiny uprchlíků z Chodžaly. Ozbrojené lidi nacházející se mezi uprchlíky otevřeli palbu do arménských hlídek. V průběhu boje byla zničena jedna hlídka (2 lide zabité, 10 lidí zraněno), avšak vojáci jiné hlídky, o existenci kterého Ázerbájdžánci předpokládali, s blízké distance otevřeli palbu do lidí jdoucím z Chodžaly.
Podle svědectví uprchlíků z Chodžaly (včetně publikovaných v tisku) ozbrojené lide, jdoucí v proudu uprchlíků, vstupovali do přestřelky z arménskými hlídkami, ale pokaždé palbu začínala první arménská strana.
Ostřelování se podrobovaly rovněž i skupiny uprchlíků jdoucích po cestě 2 (viz. část „Útok na Chodžaly“), které nechávaly Askeran zprava od sebe.
V zápisníku sanitního vlaku v Agdamu, přes který procházeli skoro všechny civilní obětí a obránci Chodžaly, je zafixováno 598 zraněných a omrzlých (přičemž omrzlých je většina). Tamtéž je zafixován případ skalpování živého člověka.
Hodnocením celkového počtu zesnulých obyvatelů Chodžalu, je třeba si uvědomit, že lidi umírali nejen během ostřelování uprchlíků (část těl zesnulých tímto způsobem lidí bylo přivezeno do Agdamu), ale i mrzli při bloudění v horách. Pozorovatele sdružení „Memorial“ si povídali s ženou, u které takhle zemřeli tři její dětí. Přesně určit množství zamrzlých obyvatelů Chodžaly není možné. Podle zprávy novin „Karabach“ z 26.03.92, výbor pro pomoc uprchlíkům z Chodžaly vydal příspěvky 476 rodinám zesnulých.
Osud obyvatelů, které zůstali ve městě. Potom, co město bylo obsazeno arménskými ozbrojenými jednotkami, v něm zbývalo okolo 300 civilistů, včetně i 86 turků-meschetinců.
Podle svědectví obyvatelů, účastníků útoku, oficiálních úředních osob NKR a zástupců medií, kteří se nacházeli v této době v oblasti Chodžaly, všechny zůstavši obyvatele byli převzaté do zajetí a v průběhu třech dní doručené do Stepanakertu (CPZ a prostoru konvoje), v cele předběžného zadržení v Červené vesnici a izolátoru ve městě Askeran. Někteří po povoleni vedení NKR byli převzaté do soukromých domů arménských rodin, příbuzné kterých se nacházeli v zatčení na území Ázerbájdžánu.
Podle prohlášení oficiálních úředních osob NKR, všechny ženy a děti byly bez náhrady v průběhu týdne předány ázerbájdžánské straně.
Podle poznatků získaných od obou stran, k 28.03.92 ázerbájdžánské straně bylo předáno přes 700 zajatých obyvatelů Chodžaly, zadržených jak v samotném městě, tak i po cestě do Agdamu. Převážnou většinu mezi ně tvořily ženy a děti.
Současně existují výpovědí obyvatelů Chodžaly, že ženy a děti, rovněž tak i muži, se nacházeli v roli „směnného materiálu“. Tyto vypovědí se potvrzují pozorováními zástupců „Memorial“: 13.03. ve městě Askeran ještě se nacházeli v roli rukojmích obyvatele Chodžaly, včetně žen a mladých dívek. Existují důvěryhodné důkazy o tom, že se ženy násilím držely v Askeranu i v pozdější době.
PODMÍNKY DRŽENÍ ZAJATÝCH OBYVATELŮ A OBRÁNCŮ CHODŽALY
Během prohlídky pozorovateli „Memorial“ CPZ města Stepanakert, kde jsou drženi zajaté obyvatele Chodžaly a zajaté členy ázerbájdžánských ozbrojených jednotek (všichni označované jako „rukojmí“ v zóně konfliktu) bylo určeno, že podmínky jejích drženi jsou velmi neuspokojivé. Zevnějšek drženích v CPZ Ázerbájdžánců svědčil, že oni dostávají velmi chudou výživu, mají očividní známky vyčerpání. Byla obdržena ústní informace, že vězněných regulérně mlátili. Je třeba poznamenat, že pozorovatelům poskytli možnost prohlédnout jen část zatčených.
Velitel CPZ major Chačaturjan zakázal povídat si se zatčenými o samotě dokonce během několika minut. Jen díky náhodě se podařilo uskutečnit jeden takový rozhovor.
Podle svědectví převzatých do zajetí a poté vyměněných obyvatelů a obránců Chodžaly, muži se podrobovali zmlácením. Ve většině svědectví projevovalo se, že žen a dětí, na rozdíl od mužů, nemlátili. Nicméně, existují výpovědí potvrzené doktory Baku a Agdamu o případech znásilnění, včetně znásilnění i nezletilých.
ÚDĚL MAJETKU OBYVATELŮ CHODŽALY
Prchající obyvatele Chodžaly neměli možnost si vzít s sebou ani velmi potřebný minimum vlastního majetku. Obyvatelům, odváděným z Chodžaly členy arménských ozbrojených jednotek, se neposkytovala možnost sebrat s sebou aspoň část majetku.
Pozorovatele „Memorial“ byli svědky aktivního, živelného rabování v zmocněného města. Ponechaný majetek se vyvážel obyvatelům Stepanakera a přilehlých obydlených míst. Na brankách mnoho domů byla napsaná příjemní nových majitelů.
Podle rozhodnutí Hlavní Rady NKR, domy v Chodžaly se osídlovali chudými Armény, pro které se vydávala čísla.
REAKCE OFICIÁLNÍCH ÚŘADŮ NKR NA UDÁLOSTÍ NÁSILÍ NAD CIVILISTY
Hlavní Rada NKR vystoupila s prohlášením, kde vyjádřila soustrast ohledně případů krutosti během dobytí Chodžaly. Nicméně, žádné pokusy o vyšetření zločinů spojených s dobytím Chodžaly učiněné nebyly.
V rozhovorech s pozorovateli „Memorial“, oficiální úřední osoby nepopíraly, že při dobytí Chodžaly mohlo dojit k zvěrstvům, jelikož mezi členy arménských ozbrojených jednotek jsou rozezlené lide, jejíchž příbuzní byli zabité Ázerbájdžánci, a rovněž osoby s trestní minulostí.
POSOUZENÍ OBDRŽENÝCH INFORMACÍ
Během realizace vojenské operace k dobytí města Chodžaly docházelo k masovému násilí nad civilisty tohoto města.
Přiznané poskytnutí „volného koridoru“ pro odchod obyvatelstva z Chodžaly je možné hodnotit buď jako záměrný chod úředních osob NKR pro „očištění“ města od jeho obyvatelů, nebo jako uznání úřady NKR toho, že nejsou schopné zajistit civilistům na jimi kontrolovaném území dodržení práv člověka nezávisle na příslušností k té nebo jiné národnosti.
Informace o existenci „volného koridoru“ nebyla dotáhnuta do vědomí podstatné hromady obyvatelů Chodžaly.
Zbylé civilisti v Chodžaly po dobytí ho arménskými jednotkami byli deportované. Tyto činy se prováděly organizovaně, mnozí z deportovaných se drželi v Stepanakertě, což zjevně ukazuje na příslušné nařízení úřadů NKR.
Masové zabití civilistů, kteří se nacházeli v zóně „volného koridoru“ a přilehlých územích, nemůže byt opodstatněn žádnými okolnostmi.
Ovládnutí a drženi v roli „rukojmích“ civilistů z Chodžaly, včetně žen, je v evidentním rozporu s přiznanou úřady NKR připraveností bez náhrady předat ázerbájdžánské straně všechny civilisté Chodžaly. Podmínky drženích „rukojmích“ byly velmi neuspokojivé, docházelo k násilí nad zadržovanými obyvateli Chodžaly.
Obyvatele Chodžaly byli nezákonně zbavené vlastního majetku, který byl přivlastněn obyvatelům Stepanakerta a blízkých obydlených míst. Úřady NKR zlegalizovaly takové přivlastnění majetku, vydávajíc poukazy na nastěhování do domu, který patřil prchajícím a deportovaným obyvatelům Chodžaly.
V útoku na Chodžaly se zúčastnili vojáci 366 motostřeleckého pluku, patřící k vojskům Společenství nezávislých států. Podle názoru centra lidských práv „Memorial“, fakta účastí vojáků SNS ve vojenských operacích a bojových akciích v oblasti konfliktu, a rovněž fakta předání vojenského majetku útvarům konfliktních stran požadují zvláštní vyšetřování.
Centrum lidských práv „Memorial“ konstatuje, že v průběhu útoku na město Chodžaly, činy arménských ozbrojených jednotek Náhorního Karabachu ve vztahu k civilistům Chodžaly se nachází v hrubým rozporu s Ženevskou konvencí, a také s následujícími články Všeobecné deklaraci lidských práv (přijatá Valným shromážděním OSN 10.12. 1948):
- článkem 2, prohlašujícím, že „každý člověk musí disponovat všemi právy a svobody, prohlášené skutečnou Deklarací, bez jakýchkoliv rozdílu, jak ve vztahu … jazyka, náboženství, … národnostního … původu … nebo jiného postavení“ ;
- článkem 3, uznávajícím právo každého člověka na život, svobodu a osobní nedotknutelnost;
- článkem 5, zakazujícím kruté, nelidské nebo ponižující důstojnost člověka zacházení;
- článkem 9, zakazujícím neopodstatněné zatčení, zadržení nebo vyhnání;
- článkem 17, prohlašujícím právo každého člověka na vlastnictví majetku a zakazujícím libovolně připravovat člověka o jeho majetek.
Činy ozbrojených jednotek nejhrubším způsobem odporují Deklaraci o ochraně žen a dětí v případech nouze a v době ozbrojených konfliktů (prohlášena Valným shromážděním OSN 14.12. 1974), ve které se oznamuje:
„Ženy a děti, příslušející k civilistům a ocitnuvší se v podmínkách případů nouze a ozbrojených konfliktů v boji za mír, sebeurčení, národní osvobození a nezávislost nebo žijící na okupovaných územích, nesmí být ochuzované o krov, jídlo, lékařskou pomoc nebo jiné neoddělitelných práv v souladu se situacemi všeobecné deklaraci lidských práv, Mezinárodního paktu občanských a politických práv, Mezinárodního paktu ekonomických, sociálních a kulturních práv, Deklarací práv dítěte nebo jiných ustanovení mezinárodních práv“.