V hlavním městě Ázerbájdžánu je stavba, která k sobě poutá obzvláštní pozornost – Centrum Hejdara Alijeva v Baku.
Stačí říci, že 23. dubna 2014 vyhlásilo Muzeum designu v Londýně, které vyhodnocuje nejvíce inovativní a originální příklady světového designu, Centrum Hejdara Alijeva v Baku, navržené Zahou Hadid a Patrikem Schumacherem, vítězem každoroční ceny udělované v kategorii „Architektura“.
Kdo zná práci architektů, ten ví, že zrod objektu, začíná stanovením účelu budoucí stavby. Vzhled musí odrážet charakter stavěné budovy a je nepochybné, že ještě než Zaha Hadid začala tvořit své mistrovské dílo, všestranně a pozorně studovala životopis osobnosti, které bylo zasvěceno projektované Centrum. Soudě podle všeho, zkoumání osobnosti, jejíž památce mělo být dílo věnováno, zanechalo v architektce hluboký dojem.
Hejdar Alijev byl člověkem hledícím do budoucnosti, podporujícím různé tvůrčí počiny a vědecký výzkum. To zjevně vedlo k hledání nestandardního, futuristického vzhledu budovaného Centra. Hejdar Alijev se dokonale, na profesionální úrovni, vyznal v různých oblastech kultury a umění, a zvláště v architektuře.
V časech Sovětského svazu, jako vedoucí představitel republiky (v letech 1969 – 1982), významně ovlivnil vývoj téměř všech sfér vědeckého a kulturního života v Ázerbájdžánu. Projevoval upřímný přátelský zájem o umělce a vědce. Není náhodou, že k jeho blízkým přátelům patřili i tak populární sovětští umělci, jako Mstislav Rostropovič, Tahir Salahov, Kara Karajev, Rašid Bejbutov a mnozí další: herci, spisovatelé, dramatici, režiséři, sochaři aj.
Vnitřní prostory Centra ohromují svou prostorností a konstrukčním řešením: světlo se line odevšud. Nejsou tu sloupy ani pravoúhlé stropní konstrukce, což vyvolává dojem, jako byste se ocitli v jakémsi kosmickém plavidle. Je to odraz vnitřního světa osobnosti, jejíž jméno nese tento koráb, vyslaný na cestu v čase. Nachází se zde muzeum, které interaktivně odráží životní pouť Hejdara Alijeva.
Jako organické pokračování, je tu i muzeum, které formou maket představuje jeho vroucně milovaný Ázerbájdžán. Najdeme v něm pamětihodnosti země, mezi nimiž je i mnoho těch, jejichž vytvoření či zachování (obnovy) se bezprostředně účastnil.
Mauzoleum velkého básníka a myslitele 12. století Nizámího Gandžávího, architektonické památky starobylého Nachičevanu, památníky středověkých básníků Imadaddina Nasimiho a Muhammada Füzuliho, dramatiků 20. století – Džafara Džabbarliho a Husejna Džavida v centru Baku a mnohé další památníky. Činil tak cílevědomě a promyšleně, ba navzdory ideologii sovětského režimu, aby upevnil vazbu mezi generacemi minulými, přítomnými a budoucími, aby upevnil národního ducha a oživil jeho sebeuvědomění.
Kritici Ázerbájdžánu ve snaze očernit zemi i národ dnes nazývají vládnoucí činitele této země „diktátory“ a stát „režimem“. Podobné nálepky někteří přisuzují i Hejdaru Alijevovi, a to bez ohledu na to, že právě on znovu navázal na tradice první demokratické republiky, která v letech 1918-1920 vznikla na ruinách ruského impéria a zmizela poté, co sovětské Rusko pomocí vojenské invaze nastolilo svou nadvládu ve formě diktatury proletariátu.
V době rozpadu se Sovětský svaz vůči Ázerbájdžánu opět dopustil vojenské agrese, když do Baku vtrhly trestné vojenské oddíly a byly zabity a raněny stovky občanů. Hejdar Alijev patřil k těm, kteří se v důsledku těchto událostí zřekli komunistické strany, a vyzvali občany, aby vnímali nové společenské zřízení, jako nástupce a pokračovatele první demokratické republiky, založené v roce 1918.
Hejdar Alijev byl také hlavním autorem současné ústavy Ázerbajdžánské republiky, jednoho z nejlepších dokumentů svého druhu na světě. Aby bylo možné si vytvořit představu o tom, o co usiluje daný národ, stát a jeho elita, je nutné se začíst do jeho ústavy. Autoři tohoto genetického kódu státu nikterak nemohli být zastánci diktatury.
Ba co víc, na rozdíl od současných vůdců, kteří jsou představiteli klanů bankéřů, rodové aristokracie nebo průmyslových oligarchů a miliardářů, byl Hejdar Alijev původem z dělnické rodiny. Pocházel z chudé mnohočetné rodiny obyčejného pracujícího člověka, rostl a byl vychováván v prostředí, ve kterém všichni museli od rána do večera pracovat. Jen díky osobním přednostem dokázal Hejdar Alijev projít neuvěřitelnou životní pouť z chudého domku v daleké provincii a stát se jedním z vedoucích představitelů takové velmoci, jakou byl Sovětský svaz té doby.
Papež František v Centru Hejdara Alijeva během návštěvy Ázerbájdžánu v roce 2016Jeho dokonalá paměť, encyklopedické znalosti a neskutečné charizma přispívaly k tomu, že uměl ovládat lidi i okolnosti. Jen díky tomu všemu dokázal Alijev, jako zázrakem, v době, kdy se Ázerbájdžán nacházel ve válce s Arménií podnícené Kremlem, ve stavu totálního rozkladu a dezintegrace průmyslu, v podmínkách naprosté absence jakýchkoliv finančních prostředků (všechny zůstaly v Moskvě a vlastní nebyly), ve víru občanské konfrontace uvnitř společnosti, přesvědčit přední ropné společnosti Západu, aby vložily miliardy dolarů do rozvoje tohoto průmyslu v Ázerbájdžánu, přičemž za podmínek ne zcela nevýhodných pro zemi, jež se nacházela v tak žalostném stavu.
V současné době je Ázerbájdžán úspěšně se rozvíjejícím státem, který sám vynakládá prostředky na investice a poskytuje humanitární pomoc dalším zemím. Jaký je národ, takový je jeho vůdce, a naopak. Hejdar Alijev kdysi pronesl frázi, která se stala okřídlenou: „Vždy jsem byl hrdý, a i dnes jsem hrdý na to, že jsem Ázerbájdžáncem!“
Avšak být Ázerbájdžáncem znamená pouze sebeúctu a odpovědnost před ostatními. Izolacionismus a ideologie rasové a národnostní nadřazenosti je ázerbajdžánské mentalitě naprosto cizí.
Právě proto si národ i jeho lídr dobře rozuměli. V Ázerbájdžánu nikdy nebyla xenofobie, náboženská nesnášenlivost ani nepřátelství mezi etniky. Jednací sál Centra Hejdara Alijeva (kongresové centrum) je místem konání rozsáhlých mezinárodních projektů jako Světového fóra mezikulturního dialogu, Globálního humanitárního fóra a dalších podobných akcí.
Kromě jednání o naléhavých otázkách současného globálního politického života, se zde rovněž pořádají koncerty vážné hudby, vystoupení předních uměleckých souborů a umělců světového významu.
Právě o to usiloval, to považoval za ideální směr vývoje pro celý svět i pro svůj národ Hejdar Alijev: mír, kulturu a blahobyt pro celé lidstvo. Architektka citlivě postihla a zachytila vnitřní svět toho, jehož zosobněním měl být její výtvor.
Když v dnešní době tato stavba vyvolává obdiv svou krásou, obvykle se připomíná jen mistrovství její architektky. Avšak bez duchovního přesahu by jen stěží přišla inspirace, která posloužila zrodu tohoto mistrovského díla stavitelství. Vždyť ne nadarmo se říká, že: „Místo není ozdobou člověka, nýbrž člověk místa.“
Ozan